Jiří J. K. Nebeský
Znak Liechtensteinů v 17. století
Ročníková práce na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě (Historický klub Opava), 1999
OBSAH
1a. Poděkování
1b. Věnování
2. Literatura o liechtensteinské heraldice
3. Vývoj znaku do roku 1600
3a. Štýrská linie
3b. Rakousko-moravská linie
4. Znak v 17. století
4a. Karel von Liechtenstein
4b. Karlova linie
4c. Maxmilián a Gundakar von Liechtenstein
4d. Gundakarova linie
5. Znak v 18.–20. století
6. Závěr
7. Obrázková příloha
8. Úvod do dějin rodu
8a. Štýrská linie Murau
8b. Rakousko-moravská linie Mikulov
8c. Karlova linie
8d. Gundakarova linie
8e. Mladší linie Moravský Krumlov
8f. Starší linie Liechtenstein
9. Prameny a literatura
9a. Poznámka
1. Úvod
Liechtensteinové jsou jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů střední Evropy, přesto vývoji jejich znaku doposud nebyla věnována pozornost, kterou si zaslouží. Zatímco německy psaná odborná literatura alespoň rámcově liechtensteinskou heraldiku zmapovala, česká produkce s tímto tématem je chudičká, dokonce se dá tvrdit, že zásadní období pro vývoj liechtensteinského znaku, k němuž došlo v 17. století, je pro (širší?) odbornou veřejnost v Česku úplně neznámá. A to přesto, že přináší zajímavé podněty i pro studium moravské komunální heraldiky.
Cílem této ročníkové práce je tedy prozkoumání dané problematiky v míře, kterou umožňuje komparace výsledků zahraničních prací o znaku Liechtensteinů s dostupnými prameny (zjm. sfragistickým a numismatickým materiálem). Centrem našeho zájmu je 17. století, doba, v níž se postupně konstituoval liechtensteinský znak do dnešní podoby, pozornost bude samozřejmě věnována i období předchozímu, částečně i následujícímu.
Nemáme v úmyslu sledovat proměny znaku ve smyslu slohových zvláštností tj. konkrétní realizace "abstraktního" znaku. Jde nám o obsahovou složku tohoto "abstraktního" znaku.
Na závěr práce připojujeme obrazovou přílohu a náčrt dějin Liechtensteinů, které umožňují lepší orientaci v předcházejících heraldických kapitolách.
Autor
Nahoru
Poděkování:
Dík chceme vyjádřit na úvod práce těm, kteří nám s ní přímo či nepřímo pomohli. Za pomoc se sháněním zahraniční literatury patří poděkování: Dr. Evelin Oberhammer, ředitelce Rodinného archivu (Hausarchiv) knížat von und zu Liechtenstein ve Vídni; Dr. Karlu Müllerovi, řediteli Zemského archivu v Opavě; Petře Pavlištíkové, naší kamarádce, která dva semestry strávila na Technické univerzitě Otto von Guericke v Magdeburgu studiem sociologie. Hned po nich všem ochotným knihovníkům a archivářům a také: Kateřině Malenovské, která náš zájem o heraldiku Liechtensteinů sledovala s určitým zájmem několik let (zjm. 1998) a Dr. Ireně Korbelářové, která se ujala vedení této ročníkové práce.
Nahoru
Věnování:
Náš zájem o liechtensteinskou heraldiku má dlouhou historii, jak nám při psaní této práce připomněl nález našeho textu "Vývoj znaku rodu von Liechtenstein", který jsme napsali 14. prosince 1989. Toto amatérské (zamilované) pojednání obsahuje také dedikaci: "věnuji panu Václavu Havlovi". Nemůžeme toto věnování vypustit, neboť tvoří most mezi břehy jednoho desetiletí našeho života i naší země, takže:
věnujeme tuto práci
Václavu Havlovi,
prezidentovi České republiky.
Nahoru
2. Literatura a prameny o liechtensteinské heraldice
Odraziště naší práce tvoří pojednání Gustava Wilhelma z roku 1950 (přepracované v roce 1990) [WILHELM 1950; WILHELM 1990] – první a zatím poslední komplexnější zpracování vývoje liechtensteinského znaku. Jeho poznatky jsme porovnávali s pramenným materiálem, tvořeným v našem případě rodovými pečetěmi (uloženými zjm. v Zemském archivu v Opavě a Moravském zemském archivu v Brně), mincemi [SZM–NS; MISSONG 1882; FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : S. 55, Tf. 38; česky PAPOUŠEK 1956] a výtvarnými provedeními znaku na nemovitých památkách (zjm. Hustopeče, Lednice, Opava). Bližší seznámení s liechtensteinskou heraldikou 17. století ukázalo, že zdaleka ne všechny zachycené varianty znaku Liechtensteinů je možné interpretovat v souladu s Wilhelmovou studií. Přes doplnění, která tato práce přináší, ovšem nelze tvrdit, že všechna místa výsledné mozaiky jsou čitelná – zejména heraldický vývoj Gundakarovy linie v 17. století nelze dostatečně prozkoumat bez znalosti obrazového materiálu, který snad obsahuje liechtensteinský Rodinný archiv ve Vídni [OBERHAMMER 1981; OBERHAMMER 1991].
Vedle Wilhelmovy práce jsme samozřejmě pracovali s řadou drobnějších studií, zabývajících se liechtensteinskou heraldikou, nebo jen dotýkajících se této problematiky:
Stručné zmínky o rodovém znaku nacházíme v množství genealogických prací věnovaných Liechtensteinům od 16. století [viz zde Úvod do dějin rodu], stejně jako v nepřehledném chuchvalci genealogických encyklopedií, schematismů atd. Tyto zmínky se soustřeďují na aktuální podobu rodového znaku (tj. většinou Gundakarovy linie), případně s poznámkou o jeho (relativně) původní formě (Stammwappen).
Literatura 19. i 20. století [WURZBACH 1866 : 138-139; BLAŽEK 1885 : S. 42-43, Tf. 22-23; MERAVIGLIA 1886 : S. 195, Tf. 84; KADICH–BLAŽEK 1899 = S. 69-70, Tf. 55; WAPPEN* 1913] podává vývoj liechtensteinského znaku poměrně jednoduše – lze jej vyjádřit pouhou trojicí (případně čtveřicí) znaků: 1. původní rodový znak do 16. století, 2. (před)poslední varianta knížecího znaku Karla von Liechtenstein a jeho potomků, 3. znak Gundakarovy linie. Do tohoto konceptu zapadá i většina zmínek o liechtensteinském znaku v česky psané literatuře [SEDLÁČEK 1925 : 509; JANÁČEK–LOUDA 1988 : 180; BUBEN 1995], která má alespoň minimální snahu zabývat se vývojem znaku.
Zjednodušená představa, která se v heraldické literatuře o vývoji liechtensteinského znaku vytvořila, je jistě dána také skutečností, že všechny změny znaku se odehrávaly mimo tzv. majestáty čili neexistují (s jedinou výjimkou) žádné erbovní listiny, jimiž by byl znak Liechtensteinů polepšován rsp. rozmnožován. Jediný výchozí materiál tedy představují pečeti a mince rodu, plus dobová vyobrazení.
První práce, které zaznamenaly zajímavé varianty znaku Karla von Liechtenstein z mincí z počátku 17. století a narušily tak panující obraz vývoje liechtensteinského znaku, pocházejí z konce 19. století [BLAŽEK 1890 : S. 75, Tf. 48-49; podle něj: KIRNBAUER 1909: S. 271-272, Tf. 141-142].
Ojedinělá zmínka (s chybami) o tomto problému v české literatuře určené širší veřejnosti zní: "Když Karel z Liechtensteina nabyl po roce 1620 velikého majetku, zprvu si sestavil složitý znak se znaky všech svých panství (tj. poddanských měst). Ale ustal od toho (patrně na pokyn moravské zemské vlády!) a jeho rod nenosí než znaky vévodství: Slezsko, Opava, Krnov (vedle zděděných rodových)."
[SCHWARZENBERG 1941 : Doplňky : s. [8] (dodatek ke s. 45), text byl publikován roku 1971] Přelom 19. a 20. století zpřístupnil v celém rozsahu zásadní numismatický materiál, na jehož základě vznikla dvojice heraldicky zaměřených prací: Groteho německý článek z roku 1873 [GROTE* 1873] a o sto šest let později Krejčíkův český článek [KREJČÍK 1979]. Bez znalosti sfragistického a jiného (obrazového) materiálu však samozřejmě oba tyto pokusy zůstaly značně neúplné.
Naopak skoro výhradně ze sfragistického materiálu vyšel v poslední české práci, která se nějak dotýká znaku Liechtensteinů František Chocholatý [CHOCHOLATÝ 1992 : 46-47], ani on se o souvislejší vylíčení vývoje znaku nepokusil a skončil u chronologického seřazení několika variant znaku Karla von Liechtenstein.
Je potřeba ještě poznamenat, že tento obraz heraldického písemnictví o znaku Liechtensteinů je dán nám známou literaturou [Jak ji poskytují bibliografie ZÍBRT 1900 : 260, 436-437 (heraldická a genealogická produkce k českému území do 1900); HENNING–JOCHUMS 1984 : 159, 322 (německá heraldická produkce do 1980); PALÁT 1983 : 136 (česká heraldická oborová produkce 1901-1980); HENNING–JOCHUMS 1995 : 31, 54, 96 (německá sfragistická produkce do 1990); INDROVÁ 1968-1998 (severomoravská vlastivědná literatura 1945-1995); KUBÍČEK 1946-1998 (moravská vlastivědná literatura 1945-1998)], nelze tedy úplně vyloučit existenci ještě jiné zásadní práce na toto téma, i když je to málo pravděpodobné.
Nahoru
3. Vývoj znaku do roku 1600
První znaky, jež může označit za heraldické se objevily v Evropě někdy v polovině 12. století, zřejmě v závislosti na kontaktu s byzantskou kulturou za křížových výprav. V prvním století existence evropské heraldiky ovšem její pravidla teprve vznikala [NEUBECKER 1988 : 10-23; česky např. BUBEN 1994 : 9-13], zjm. prvek dědičnosti znaku, který je pro rodovou heraldiku zásadní, se ustavoval pomalu. U většiny rodů, které byly společensky významné už ve 12. a 13. století se tedy nejprve setkáváme se značnou rozkolísaností podoby rodového rsp. osobního znaku, výjimkou nejsou ani Liechtensteinové.
První dochované pečeti Liechtensteinů nenesou heraldické znamení (tj. štít a jeho výplň), ale představují dvojici stromů, umístěných po stranách pečetního pole a směřujících k sobě větvemi. Jedná se o čtveřici pečetí Dětřicha von Liechtenstein-Rohrau (1230-1258) a jeho stejnojmenného syna (†1277) [WILHELM 1990 : 204; genealogický přehled od 12. do 20. století podává Úvod do dějin rodu, připojený na závěr této práce]. Symboliku tohoto obrazu lze snad interpretovat jako vyjádření lenního aktu [Jak se domnívá MITSCHA* 1971].
Dělený štít, který se později stal rodovým znakem Liechtensteinů se poprvé objevuje v souvislosti s Liechtensteiny na pečeti z roku 1258. Jindřich von Liechtenstein, zakladatel mikulovské větve rodu tehdy na listině, uložené později v archivu kláštera v Melku, použil pečeť, kterou poprvé popsal roku 1851 I. F. Keiblinger [KEIBLINGER* 1851 : 1141], nejasný otisk se stal východiskem nepřesného popisu, který bylo možno revidovat na základě jasnějšího otisku téhož pečetidla z roku 1260 [WILHELM 1950 : 7; WILHELM 1990 : 204, Abb. 52 (zde též fotoreprodukce pečeti); viz Obrázkovou přílohu č. 1]: v pečetním poli je dělený štít, v jeho horní části je zavřený helm se dvěma výzory a šesti šipkami na pravé i levé straně, dolní pole je routované a routy vyplněné růžemi [Gustav Wilhelm uvádí, že v routách se nacházejí lilie, reprodukce ale jednoznačně zobrazuje heraldické růže]. Opis: "+ S. H(E)INRICI • DE • LIHCTENSTEIN" Nechceme tu polemizovat s Wilhelmovým "čtením", jen upozorňujeme, že jeho východiskem je pozdější podoba znaku, kterou nachází v raném materiálu tehdy, když výplň polí považuje za jeho přechodně existující variaci (figuru helmy), případně damaskování (tj. dekorativní výzdobu bez heraldického významu). Popsanou pečeť lze ovšem pochopit i zcela jinak: v pečetním poli štítového tvaru je štít vyplněný routovitou mříží a růžemi, na štítě helm s klenotem, který má tvarově nejblíž k figuře orlích křídel.
/ 1
V případě dalších raných liechtensteinských pečetí jsme bohužel odkázáni pouze na slovní popis, takže není možné rozvíjet naznačený výklad. Víme jen, že Jindřichův mladší bratr Albrecht von Saint Petronell (1234-1285) má na pečeti z roku 1266 ve znaku orlici [HANTHALER* 1820 : Tab. 34, Nr. XIV; WILHELM 1950 : 7; WILHELM 1990 : 205; MITSCHA* 1971 dává Albrechtův znak do souvislosti se znakem pánů von Arnstein]. Poslední členka linie Rohrau Dietmut (†1309/19) použila na pečeti z roku 1295 dělený štít. Dělený štít se objevuje i na pečeti Jindřichova syna Bedřicha (1265-1305, †před 1310), tentokrát (podle Wilhelmovy interpretace) horní pole neobsahuje helm, zatímco dolní pole nese třikrát se opakující příčně položený copový ornament. Takto popsaný znak lze už s velkou mírou jistoty určit jako variaci (tj. dobovou konkretizaci tzv. původního) rodového znaku Liechtensteinů.
V průběhu 13. století se tedy znak Liechtensteinů ustálil do podoby, která se udržela až do dneška, byť od 17. století v kombinaci s jinými znaky.
Nahoru
Štýrská linie:
Kvůli úplnosti a pro zajímavost se zmiňme o znaku štýrské linie Murau, která, jak již bylo napsáno, užívá jiného znaku než rakousko-moravští Liechtensteinové, přestože se (pravděpodobně) jedná o jeden rod. Zatímco dělený štít Liechtensteinů se objevuje na pečetích poprvé až ve druhé polovině 13. století, štýrští Liechtensteinové mají dochovány první pečeti už ze 20. let 13. století. Znak, který je na nich použit, představuje štít se dvěma pokosnými břevny. V případě dvou pečetí Oldřicha von Liechtenstein z let 1232 a 1241 je štít umístěn na pětici listů růže – patří tedy do skupiny tzv. růžových pečetí [SIEGENFELD 1895; REICHERT 1981]. Barvy jsou doloženy jako stříbrná (štít) a černá (břevna). Tento znak zůstal štýrským Liechtensteinům až do vymření. Nejpozději na počátku 16. století přibyl k původnímu klenotu (orlí křídla zbarvená jako štít) ještě druhý: sedmihrotý terč zbarvený jako štít, opatřený na šestici volných hrotů svazky pavích per (tento klenot byl umístěn vpravo), tak se objevuje liechtensteinský znak na náhrobníku Achaze II. von Liechtenstein (†1516) [PANTZ 1931], v roce 1567 se v Bartschově erbovníku štýrské šlechty objevuje týž znak, obohacený o postavu božího anděla mezi dvěma přilbami s klenoty, je ovšem otázkou zda se jedná o častěji používaného štítonoše, nebo o dekoraci vzniklou jen pro tuto reprezentační příležitost [WALDBOTT 1872].
Zajímavou, nicméně málo pochopitelnou podobu znaku zmiňovaného minesengra Oldřicha von Liechtenstein přináší tzv. heidelberský rukopis (Codex Manesse), vzniklý kolem roku 1300 – zde zobrazený rytíř, kterému je přisouzeno jméno Oldřicha von Liechtenstein nese dělený štít, nahoře červený, dole modrý se dvěma zlatými krokvemi, klenotem je poloviční červeně oděná korunovaná žena se šípem v pravé a pochodní v levé ruce [REICHERT 1981 : Abb. 12 (fotoreprodukce); STRNAD 1982 : 69, 77]. Vzhledem ke klenotu se nabízí domněnka, že klíčem k tomuto znaku (a jeho použití) by mohl být symbolický rozbor, každopádně tento znak Oldřich von Liechtenstein jinde nepoužil, takže se jedná nejspíše o kuriozitu.
Nahoru
Rakousko-moravská linie:
V rakousko-moravské linii Liechtensteinů se tedy ustálil znak tvořený příčně děleným štítem s klenotem dvou stejně dělených orlích křídel. Tato jednoduchá heroldská figura řadí liechtensteinský znak do skupiny znaků, vzniklých za prvních "heraldických" generací evropské šlechty. Barvy znaku jsou doloženy poprvé roku 1409 na vyobrazení liechtensteinského znaku v tzv. arlberském erbovníku tj. Knize bratrstva svatého Kryštofa v Arlbergu: horní polovina je zlatá, dolní červená, na štítě kolčí helm s červeno-zlatými přikrývadly, klenot: orlí křídla zbarvená stejně jako štít [WILHELM 1990 : 205 (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 2]. V nezměněné podobě se znak udržel až do počátku 17. století, pouze mezi klenot a přilbu později přibyla koruna.
/ 2
Zajímavou, nicméně okrajovou variantu klenotu naznačuje vyobrazení rytířského turnaje z počátku 16. století [NEUBECKER 1988 : 15 (fotoreprodukce z turnajové knihy Viléma IV. Bavorského)], na němž vidíme Linharta von Liechtenstein (1482-1534) na koni, v brnění a s dřevcem. Zatímco v horní části obrazu je obvyklý liechtensteinský dělený štít, štít v rukou rytíře je, stejně jako jeho kůň, potažen látkou zbarvenou ve čtyřech pruzích bílo-modro-žluto-červeně (pro zajímavost: dnešní zemské barvy Liechtensteinska jsou modrá a červená [RATON 1949 : 216 (liechtensteinská ústava z roku 1921: hlava 1, odstavec 5)]). Na rytířově helmě je točenice a klenot tvoří čtveřice stříbrných pštrosích per (v rozmístění: 3–1).
Na venkovní zdi kostela svatého Jakuba Většího v Lednici se nachází trojice liechtensteinských náhrobníků z 16. století, opatřených heraldickou výzdobou, která je pro nás zajímavá ztvárněním přikrývadel a koruny. Zatímco výtvarně zdařilý náhrobník Jana von Liechtenstein von Nikolsburg (†1552) se pojetím koruny na helmě a tvarem přikrývadel nijak neliší od běžného dobového výtvarného pojetí těchto prvků znaku, náhrobník manželů Hartmana (†1585) a Anny Marie, rozené von Ortenburg (†1601) stylizuje přikrývadla liechtensteinského znaku do tvaru pláště a koruna je tvořena čelenkou nikoli se třemi viditelnými jetelovými listy rsp. liliovými květy, ale s pěticí viditelných hrotů opatřených perlami [Viz Obrázkovou přílohu č. 3]. – S plášťovým tvarem přikrývadel se setkáváme i u Hartmanova mladšího bratra Jiřího Erasma (1547-1591) [SZM–SOSP č. 491 (pečeť Jiřího z roku 1590)] a na obraze Hartmanova syna Gundakara [OBERHAMMER 1990, Tf. 11 barevné přílohy (fotoreprodukce)], tvar koruny snad tvoří předstupeň hraběcí koruny, která se objevila na pečetích Hartmanova syna Karla.
/ 3
K období liechtensteinské heraldiky před rokem 1600 se ještě citací zmiňme o popisu znaku z pera Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Dobré Vůle z roku 1593: "Užívají erbu tím způsobem: totižto půl pole zlatého a dole půl červeného. Helmu zavřeného, třemi přezkami spojeného. Na něm koruny a z ní dvou křídel orlových rozložených, od vrchu zlatých a od koruny na díle červených" [PAPROCKÝ 1593 : list CXLIIIb (transkribce do současného pravopisu)]. K tomu je připojena báseň na heraldické motivy, jejíž "předpověď" se nepochybně splňuje:
"Znát až nad míru bylo ty ochoty,
krvavý svědčí, tak také i zlatý
plac, v němž přemáhal jest protivníky tvé
slavná Moravo: ač toho péro mé
o předku erbu téhož nevyrazí:
však pokudž zemi Pán z Nebe nezkazí
jméno tu jeho slavné nezahyne,
čím dál tím více ozdobněji slyne." [PAPROCKÝ 1593 : list CXLIIIb (transkribce do současného pravopisu)]
Nahoru
4. Znak v 17. století
Sedmnácté století zásadně proměnilo mocenské postavení Liechtensteinů a v souvislosti s ním i jejich heraldiku. Největší počet proměn rodového znaku je spojen s osobou Karla von Liechtenstein von Nikolsburg (1569-1627).
Karel von Liechtenstein:
Karel von Liechtenstein převzal původní rodový znak, který na některých svých pečetích obohatil o hraběcí korunu [Tak alespoň určuje korunu NOVÁK 1980 : 156-157, přestože Liechtensteinům nikdy nebyl hraběcí stav udělen. Podle reprodukované pečeti z roku 1603 je na obroučce koruny umístěno nejméně pět viditelných jetelových listů rsp. liliových květů, nikoli tedy devět viditelných hrotů s perlami, což je podoba hraběcí koruny, která se prosadila v 18. století], umístěnou na turnajské přilbě. Karlovu pečeť s původním rodovým znakem se nám podařilo zachytit k roku 1598 [HAAS 1948 : 173-174], 1601 [HAAS 1948 : 191], 1603 [NOVÁK 1980 : 156-157, tab. XXII, č. 3 (fotoreprodukce)], 1606 [WILHELM 1990 : 205; OBERHAMMER 1990 : 54, Abb. 9].
První výrazná změna rodového znaku je spojena zřejmě s dvojicí císařských majestátů: 30. března 1607 byl Karlovi udělen tzv. velký palatinát a 20. prosince 1608 byl povýšen do knížecího stavu. Velký palatinát jej mimo jiné opravňoval k ražbě vlastních mincí [K liechtensteinskému mincování viz SZM–NS; MISSONG 1882; FRIEDENSBURG 1899 : 103-107; FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : 54-55, Tf. 37-38; PAPOUŠEK 1956], k ní sice došlo až v roce 1614, ale mezi lety 1607-1613 bylo zhotoveno několik razidel, z nichž se zachovaly zkušební ražby, které samozřejmě obsahují heraldické prvky. Z tohoto období nemáme žádné další doklady o znaku Liechtensteinů, mince jsou ovšem (byť nepoužívané) primárním heraldickým pramenem, který si zasluhuje naši úplnou důvěru.
Zkušební ražba tolaru z roku 1607 má na averzu liechtensteinský dělený štít, nad nímž je umístěna polopostava Panny Marie s dítětem Ježíšem [MISSONG 1882 : 20-21, Tf. I, 1 (rytina)]. Stejný znak je umístěn na reverzu liechtensteinského feniku z roku 1609. Potud tedy trvá existence jednoduchého rodového znaku, heraldicky zajímavější jsou dvě nedatované ražby z uvedeného období (nejspíš 1607-1609): averz tolaru [MISSONG 1882 : 21, Tf. I, 2 (rytina)] a reverz groše [MISSONG 1882 : 22, Tf. I, 3 (rytina)], které nesou kříž, jehož konce jsou kotvotivě stylizovány. V případě tolaru je ve středu kříže umístěn liechtensteinský dělený štít, ten u groše chybí, ale v obou případech je prostor mezi rameny kříže vyplněn čtveřicí štítků:
1. představuje dvě příčná břevna,
2. dvě špice,
3. příčné břevno, provázené pěti routami (3–2),
4. horní polovinu kohouta.
Tyto štítky lze identifikovat jako znaky: 1. rodu von Feldsberg (z rodu Seefeld), 2. rodu von Ort, 3. rodu von Mistelbach, 4. rodu von Hanau. Pochopitelnější bude úloha těchto znaků ve chvíli, kdy je spojíme s pozemkovou držbou Liechtensteinů – kombinace prvních dvou štítků představuje dodnes znak města Feldsberg/ Valtice [SIEGENFELD 1909; ČAREK 1985 : 400-401; ZELENKA 1985 : 107], město Mistelbach [GOLDMANN II, 1976 : 280; ke znaku pánů von Mistelbach viz MITSCHA 1933] sice používá jiný znak, ale znak jeho prvních majitelů má zřejmě reprezentovat právě město a panství Mistelbach. V případě znaku pánů von Hanau nám není známa žádná majetková či rodová spojitost s Liechtensteiny, přičemž objasnění neposkytuje ani německy psaná literatura.
S největší pravděpodobností tedy znaky reprezentují pozemkový majetek Liechtensteinů – zajímavá je z tohoto pohledu přítomnost znaku Mistelbachu, protože panství Mistelbach bylo v té době majetkem Karlova bratra Gundakara. Tomáš Krejčík se v této souvislosti domnívá, že "Karel pomýšlel na erb pro celý rod, nejen pro svou větev" [KREJČÍK 1979 : [II]; stejně WILHELM 1950 : 9; WILHELM 1990 : 206], přesnější bude zřejmě považovat za příčinu tohoto jevu Karlův titul "vladař domu Liechtenstein", jak na to konečně upozorňuje opis zmiňovaného tolaru: "• CAROL[us] • D[ei]G[ratia] • PRIN[ceps] • ET • GVB[ernator] • DOM[us] • DE LIECHTEN[stein] •".
Prozatím se vždy jednalo pouze o seskupení několika znaků, přičemž Karlem užívaný znak byl s největší pravděpodobností stále ve své původní podobě, poprvé se s pozměněným rsp. rozšířeným znakem setkáváme na pečeti z roku 1609 [WILHELM 1950 : 8, Abb. 2 (kresba); WILHELM 1990 : 206; viz Obrázkovou přílohu č. 4]: štít je paprskovitě dělený na osm (defakto trojúhelníkovitých) polí, střední štítek je dělený (tj. původní rodový):
1. pole nese příčné břevno a šest (3–3) rout (= Mistelbach),
2. pole se dvěma příčnými břevny (= Valtice I),
3. se dvěma špicemi (= Valtice II),
4. poloviční kohout (= Hanau),
5. štípené pole: vpravo routovitě dělené (routovitá mříž), vlevo poloviční orlice (= Prostějov) [ČAREK 1985 : 321-322],
6. dvouocasý lev (= Úsov) [ČAREK 1985 : 396; ZELENKA 1985 : 223; MÜLLER 1996],
7. štípené pole: vpravo břevno, vlevo poloviční orlice (= Hustopeče) [ČAREK 1985 : 163; ZELENKA 1985 : 30],
8. dělený štít, v jeho horní části je poloviční doleva obrácený vlk (= Wilfersdorf).
Na štítě je knížecí klobouk – vytvoření tohoto velkého znaku tedy snad můžeme dát do souvislosti s udělením knížecího stavu, k němuž došlo na konci roku 1608. Podobný pokus o rozšíření znaku, spojený s udělením knížecího stavu, není v našich zemích té doby nijak výjimečný – viz například znak Albrechta z Waldsteina či Zdeňka Vojtěcha z Lobkowicz, které (stejně jako popsaný znak Karla von Liechtenstein) vykazují způsobem dělení štítu heraldickou estetiku poněkud odlišnou od té, na níž jsme zvyklí (snad od 18. století) dnes.
/ 4
Stejná heraldická symbolika byla použita na další Karlově pečeti pravděpodobně z téhož roku 1609 [WILHELM 1950 : 9; WILHELM 1990 : 207], nikoli ovšem v jednom štítě. V pečetním poli vidíme původní rodový znak Liechtensteinů, nad nímž dvojice gryfů drží helm s rodovým klenotem, okolo tohoto znaku je pak umístěno osm štítků, obsahujících stejné znaky jako již popsaná Karlova pečeť.
V roce 1614 byl zkušebně ražen tolar [MISSONG 1882 : 25-26, Tf. I, 10 (rytina); viz Obrázkovou přílohu č. 5], na němž nacházíme jinou variantu paprskovitě děleného štítu: střední štítek zůstává stejný, štít pod ním je ale rozdělen na deset polí:
1. pole je dělené, v horních dvou třetinách je poloviční doleva natočený vlk (= Wilfersdorf),
2. čtyřikrát příčně dělené pole (= Valtice I),
3. dvě špice pojaté tentokrát jako zubovité dělení pole (= Valtice II),
4. Hanau,
5. pole nese heraldický hřeben (= z Boskovic) [SEDLÁČEK 1925 : 42-43],
6. příčně dělené pole, v jehož horní části je dvojice supích hlav (= z Vlašimi) [SEDLÁČEK 1925 : 141],
7. + 8. Hustopeče (štípený štít),
9. jednoocasý lev (= Úsov),
10. Mistelbach.
Na štítě je helm s přikrývadly a knížecím kloboukem.
/ 5
Oproti znaku z roku 1609 zmizel znak Prostějova, zatímco se objevila dvojice znaků, reprezentujících s největší pravděpodobností pozemkový majetek, jehož spolumajitelem se Karel stal díky svému sňatku s Annou Marií z Boskovic – znak pánů z Boskovic, vpodstatě shodný se znakem města Černá Hora [ČAREK 1985 : 107] a znak pánů z Vlašimi, dřívějších držitelů Úsova, za jejichž dědice se páni z Boskovic mohli na základě genealogických vazeb považovat.
Všimněme si také několika prvků kompoziční logiky: zatímco znak z roku 1609 umístil do horní poloviny štítu znaky Valtic, Mistelbachu a Hanau, známé už z dřívějších drobných zkušebních ražeb, znak z roku 1614 vyměnil postavení znaku Wilfersdorfu a Mistelbachu, nepochybně z estetických důvodů. Znak Valtic, skládající se z dvojice původních znaků tvoří vlastně jedno pole, přestože kvůli souměrnosti se několikrát objevil rozdělen do dvou zvláštních štítů, na znaku z roku 1614 byl důmyslně vyvážen podobně dvousložkovým znakem Hustopeč, takže bychom mohli dělení štítu popsat také jako čtvrcení pokosem, přičemž pravá a levá část štítu jsou vždy ještě dvakrát příčně rozděleny, takže štít vlastně tvoří osm logických (a nikoli deset viditelných) polí. Snad to byla také estetická kritéria, která způsobila zmizení prostějovského znaku.
Razidlo popsané mince vzniklo ještě roku 1613, protože neobsahuje znak Opavska, které bylo Karlovi uděleno na přelomu let 1613 a 1614. Držba tohoto slezského vévodství byla mimořádně prestižní, takže se ve znaku Liechtensteinů nemohla neobjevit. Hned roku 1614 začal Karel razit tolary [MISSONG 1882 : 27-28, Tf. II, 1 (rytina); FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : Nr. 3128 (reprodukce)], na jejichž reverzu se objevil znak shodný se znakem ze zkušební ražby z roku 1614, změna se týkala středního štítku, na nějž byla umístěna korunovaná orlice s perizoniem (= Slezsko [MÜLLER 1992 : 92]), na jejíž hrudi jsou vedle sebe položeny dva štítky: vpravo štípený (= Opavsko [MÜLLER 1992 : 90; CHOCHOLATÝ 1992]), vlevo dělený (= Liechtenstein). Na štítě je turnajská přilba s knížecím kloboukem, na jiných ražbách z té doby pak jen knížecí klobouk [MISSONG 1882 : 33-34, Tf. II, 7 (rytina); WILHELM 1990 : 206, Abb. 54 (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 6].
/ 6
V dalších ražbách z téhož roku (1615) ale paprskovitě dělený štít mizí a je nahrazen pouze dvojicí štítů, které představují znaky Liechtensteinů a Opavska. Rok 1615 představuje zlom v liechtensteinské heraldice.
Zajímavým dokumentem pro období paprskovitě děleného štítu v liechtensteinské heraldice je ještě několik akvarelových návrhů standarty Karla von Liechtenstein, které se zachovaly v Rodinném archivu knížat von und zu Liechtenstein [WILHELM 1950 : 10, Abb. 4 a 5 (fotoreprodukce); WILHELM 1990 : 207-208, Abb. 56 a Tf. 16 barevné přílohy (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 7]. Jejich vznik můžeme klást do let 1614-1615, znak, který je na nich v několika variantách zpracován (jedná se však o stále týž znak) je vlastně drobnou variací paprskovitě děleného štítu z roku 1614, nemáme ovšem žádné důkazy pro praktické použití tohoto znaku. Heraldicky důležité je, že akvarely jsou barevné a informují nás tedy o tinkturách jednotlivých polí, které by nám jinak zůstaly zřejmě utajeny. Střední štítek obsahuje znak Liechtensteinů, Opavska a Slezska ve třech variantách:
I. čtvrcený štít se srdečním štítkem, který je zlato-červeně dělený (= Liechtenstein), v 1. a 4. zlatém poli černá korunovaná do středu obrácená orlice se stříbrným perizoniem (= Slezsko), 2. a 3. pole stříbrno-červeně štípené (= Opavsko) [Pořadí barev u znaku Opavska se z estetických důvodů na některých variantách mění].
II. čtvrcený štít: v 1. a 4. poli znak Liechtensteinů, ve 2. a 3. poli slezská orlice se štítkem Opavska na hrudi.
III. čtvrcený štítek: v 1. a 4. poli Liechtenstein, ve 2. a 3. poli Opavsko – slezská orlice, korunovaná knížecím kloboukem nese celý štít (tj. tento střední štítek i celý štít) na hrudi jako štítonoš.
Štít je paprskovitě dělený na osm polí (jako v případě znaku z roku 1609):
1. stříbrno-černě dělené pole, v horní části poloviční doleva natočený vlk přirozené barvy (= Wilfersdorf),
2. třikrát zlato-modře dělené pole (= Valtice I),
3. červeno-stříbrně dvěma špicemi rozdělené pole (= Valtice II),
4. ve zlatém poli černý poloviční kohout s červenou zbrojí (= Hanau),
5. stříbrné pole se dvěma srostlými červenými supími hlavami (= Vlašim)
6. štípené pole: vpravo červené se zlatým příčným břevnem, vlevo zlaté s červenou poloviční orlicí (= Hustopeče),
7. ve stříbrném poli modrý jednoocasý lev (= Úsov),
8. v červeném poli stříbrné příčné břevno, provázené šesti (3–3) stříbrnými routami (= Mistelbach).
Na štítě je ve většině případů zlatá (!) turnajská přilba s knížecím kloboukem [Používáme tu termín knížecí klobouk i v tomto případě, kdy je čapka převýšena jedním zlatým obloukem, teprve při existenci dvou perlami posázených oblouků můžeme mluvit o knížecí koruně], z níž buď vychází knížecí plášť nebo přikrývadla vpravo červeno-zlatá, vlevo červeno-hermelínová. Znak je pokaždé rámován dvaatřiceti štítky, které představují erbovní vývod Karla von Liechtenstein ze třiceti dvou předků.
/ 7
Jak již bylo řečeno, s rokem 1615 mizí paprskovitě dělený štít z liechtensteinské heraldiky a je nahrazen znakem, s nímž se můžeme setkat na dvojici památek. Poprvé se objevuje roku 1615 v památníku mincmistra Izajáše Jesenského z Velké Jeseně [Stamm- und Wappenbuch des Esaias Jessenski von Groß Jessen, S. 27, uložený pod signaturou 41-6-3 ve Fürstlich Liechtensteinsche Bibliothek ve Vaduzu; WILHELM 1950 : 9-10, Abb. 3 (fotoreprodukce); WILHELM 1990 : 207, Tf. 15 barevné přílohy (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 8; o památníku viz HARTMANN–WEITTENHILLER 1880 : 65-66; PILNÁČEK 1942; o osobě Izajáše Jesenského viz CALAGIUS 1608; FRIDENSBURG 1899 : 204, 241], jedná se o čtvrcený štít se špicí vsunutou mezi dvě dolní pole, střední štítek je čtvrcený se srdečním štítkem:
srdeční štítek:
0. zlato-červeně dělený (= Liechtenstein),
střední štítek:
1. čtyřikrát zlato-modře dělené pole (= Valtice I),
2. v červeném poli dvě stříbrné špice (= Valtice II),
3. v červeném poli stříbrné břevno provázené šesti (3–3) stříbrnými routami (= Mistelbach),
4. pole zlaté s černým polovičním kohoutem s červenou zbrojí (= Hanau),
štít:
1. pole stříbrno-červeně štípené (= Opavsko),
2. pole zlaté s černou korunovanou orlicí se stříbrným perizoniem (= Slezsko),
3. červené pole se stříbrným hřebenem se šesti hroty (= z Boskovic),
4. stříbrné pole s dvěma srostlými červenými supími hlavami (= z Vlašimi),
5. (špice) stříbrné pole s modrým dvouocasým lvem (= Úsov).
Na štítě umístěném v kartuši je knížecí klobouk. Stejný znak (pouze úsovský lev má pravděpodobně jen jeden ocas a na štítě je knížecí koruna) je umístěn na kamenné desce v Hustopečích u Brna na domě č. p. 15 na rohu dnešní Mrštíkovy a Jiráskovy ulice [K existenci této důležité památky nás dovedl nejasný náčrtek v SZM–H, i. č 1284-1325, místo jsme pak navštívili s Katkou 21. července 1998; ZEMEK 1972 : 41 i propagační vlastivědné materiály umístěné na hustopečské radnici tvrdí, že deska byla na tehdejší Kovářskou bránu připevněna "ještě roku 1600", což je vzhledem k použitému znaku nesmysl], což ukazuje k tomu, že znak byl skutečně Karlem von Liechtenstein von Nikolsburg užíván.
/ 8
Pokud jde o kompozici: ve středním štítku se opět setkáváme se znaky, které známe už ze zkušebních ražeb tolaru a groše (1607-1609); ve srovnání s paprskovitě děleným znakem, který máme zachycený v letech 1614-1615 chybí znaky Hustopeč a Wilfersdorfu; dělení (spodního) štítu je nápadité a později přejde i do formy znaku, která se udrží dodnes. Celkově nám ovšem důvod změny uniká (vyloučíme-li pouze estetické příčiny).
Pro léta 1610-1621 nemáme bohužel k dispozici žádný Karlův sfragistický materiál [S výjimkou dvou pečetí z roku 1615, uložených v MZA, fond F5 (Velkostatek Hodonín), i. č. 57, 58, které jsme kvůli prováděným restaurátorským pracem nemohli prohlédnout]. Jak si ukážeme, rokem 1620 nastává zásadní změna v liechtensteinské heraldice, v níž už nebudou mít až na výjimky místo znaky, reprezentující jednotlivá města rsp. panství. Následuje tedy několik poznámek k této "komunální" heraldice, s níž jsme se v liechtensteinském znaku setkali:
Nejprve je potřeba odpovědět na otázku nakolik se vlastně jedná o městské znaky, některé z popisovaných znaků totiž nelze označit za znak nějakého konkrétního města či panství, ale spíše za reprezentaci širší oblasti pozemkového majetku, která je odvozena z rodového znaku starších držitelů oblasti (např. znak pánů z Vlašimi), domníváme se, že příčinou tohoto jevu je zaprvé "stručnost" – jeden znak zahrnuje více panství, zadruhé neexistence některých městských znaků v té době. Karlův znak také nikdy nepředstavuje symbolický souhrn všech vlastněných panství, vždy jde o výběr, řídící se dnes nejasnými kritérii.
U řady znaků se ovšem nepochybně jedná o městské znaky (Hustopeče, Prostějov) a právě komunální heraldice může studium probraných variant liechtensteinského znaku přinést nové poznatky – stačí srovnat tinktury zachované v Jesenského erbovníku či na návrzích knížecí standarty s dnes používanými nemožnými tinkturami městských znaků Valtic či Úsova! Samozřejmě se nabízí možnost, že liechtensteinský znak je zčásti tvořen pro tuto příležitost vzniklými "městskými" znaky nebo že alespoň barvy byly stanoveny uměle (analogicky "idealizaci" znaku Hustopeč, z nějž u Liechtensteinů zmizel vinný hrozen a vinařský nůž, které byly zřejmě příliš drobnými prvky, jež by zbytečně znejasňovaly již tak dost složitý znak), pokud ale někdo tuto možnost nepodpoří relevantními argumenty, musíme dát zachovanému pramenu svou důvěru a předpokládat, že zobrazené znaky představují autenticky používané (a v některých případech poprvé barevně zachycené) městské znaky.
Na otázku proč Karel von Liechtenstein upustil od používání "komunálních" znaků se pokusil odpovědět Karel Schwarzenberg domněnkou, že se tak stalo "patrně na pokyn moravské zemské vlády!" [SCHWARZENBERG 1941 : Doplňky : s. [8] (dodatek ke s. 45)]. Domněnka zůstává domněnkou.
7. dubna 1620 bylo bratrům Karlovi, Maxmiliánovi a Gundakarovi von Liechtenstein císařským dekretem dovoleno převzít znak a jméno rodu von Kuenring, majestát se nezachoval, ovšem není pravděpodobné, že by obsahoval rozšířený liechtensteinský znak. V Úvodu do dějin rodu se zmíňujeme o teorii, všeobecně přijímané až do 19. století, podle níž pocházejí Liechtensteinové z rodu Kuenringů [viz Úvod do dějin rodu], po vymření Kuenringů (po meči 1594) se tedy Liechtensteinové rozhodli nést znak (v případě jména se to neuskutečnilo) Kuenringů dějinami dál. Nešlo tedy o převzetí znaku na základě dědictví či přímých rodových vazeb, přestože příbuzenské svazky s Kuenringy v liechtensteinské genealogii nechybějí a přestože 26. prosince 1596 postoupila poslední členka rodu Kuenringů Magdalena všechny statky, které zdědila po svém otci i bratrovi Karlovi, Maxmiliánovi a Gundakarovi von Liechtenstein a jejich matce Anně Marii – ti je ovšem již 5. září 1597 prodali Vilémovi von Schönkirchen [WILHELM 1950 : 11; WILHELM 1990 : 208-209]. V liechtensteinském znaku se proto neobjevil celý znak, užívaný posledními Kuenringy [GNEVKOW 1932], ale jen původní rodový znak: 8-10krát zlato-černě dělený štít se zelenou pokosnou korunou (tzv. routový věnec) tj. pokosným břevnem s horním jetelovým řezem. Tento znak bývá někdy pro vizuální podobnost zaměňován za znak Saska [WURZBACH 1866 : 139 tento omyl dokonce zdůvodňuje jako heraldické vyjádření saských panství Liechtensteinů (přičemž žádná taková panství nikdy neexistovala)].
Znak Karla von Liechtenstein tedy nabyl této podoby: čtvrcený štít:
1. znak pánů von Kuenring,
2. původní znak Liechtensteinů,
3. znak Opavska (stříbrno-červeně štípený),
4. znak Slezska.
Na štítě knížecí klobouk či koruna. Poprvé se nám tento znak podařilo najít na pečeti z roku 1622 [ZAO–AS, i. č. 577 (listina z 27. května 1622)], vlastně už v době, kdy Karlovi vznikl díky udělení krnovského vévodství nárok na další rozšíření znaku. Objevuje se však ještě na tolaru raženém někdy v letech 1622-1623 [MISSONG 1882 : 50-51, Tf. V, 1 (rytina); WILHELM 1990 : 209, Abb. 57 (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 9] s opisem "CAROLVS D. G. PRINCEPS DE LICHTENSTEIN • DVX OPPAVIAE ET CARNOVIAE" a naposledy zřejmě v červenci 1623 [MZA–RAC, i. č. 1737 / 34-35 (list z 3. července 1623)], v době kdy už je jinak používáno pečetidlo s novou variantou znaku. Oproti popsané podobě se na pečetích objevují drobné odchylky – počet dělení v 1. poli občas kolísá, takže někdy můžeme mluvit o 4-5 břevnech, orlice ve 3. poli bývá korunovaná jen někdy, perizonium bývá tvořeno půlměsícem, jindy má liliová zakončení a křížek uprostřed, tyto drobné odchylky, které jsou nedílnou součástí heraldických dějin nechceme podrobněji sledovat.
/ 9
V květnu 1623 se poprvé objevuje Karlovo nové pečetidlo [MZA–RAC, i. č. 1737 / 58-59 (list z 23. května 1623)] s tímto znakem: čtvrcený štít, mezi jehož spodní pole je vložen klín:
1. pole Kuenring,
2. Liechtenstein,
3. Opavsko,
4. Slezsko,
5. (špice) pole s loveckou trubkou opatřenou šňůrou (= Krnovsko) [MÜLLER 1992 : 91].
Na štítě je knížecí klobouk a kolem štítu kolana řádu Zlatého rouna, který byl Karlovi udělen 8. září 1622. Tento znak je na Karlových pečetích doložen ještě několikrát [SZM–SOSP, č. 752 (pečeť z 2. září 1623); ŠVÁBENSKÝ 1993 (listina z 28. června 1625)] a je také poslední variantou znaku, kterou používal.
Všimněme si nádherně vyvážené logické i estetické kompozice posledních dvou fází vývoje jeho znaku: v horní části znaku se nacházejí rodové znaky (Liechtenstein, Kuenring), v dolní znaky reprezentující nejdůležitější tituly – vévoda slezský v Opavě a Krnově.
Vývoj, kterým prošel liechtensteinský znak za Karla von Liechtenstein si můžeme shrnout do pětice etap:
I. do 1608 původní rodový znak,
II. 1609-1615 paprskovitě dělený štít s 8mi (rsp. 7mi) - 9ti znaky v základním štítu,
a. 1609 se znakem Prostějova,
b. 1613-1615 se znakem pánů z Boskovic (Černé Hory),
III. 1615-1620 čtvrcený štít s klínem se znakem Úsova,
IV. 1620-1622 čtvrcený štít,
V. 1622-1627 čtvrcený štít s klínem se znakem Krnovska.
Nahoru
Karlova linie:
Obtíže, s nimiž se setkáváme při shromažďování dokladů o používání znaku u hlavy rodu ještě narůstají pokud jde o hrabata a prince von Liechtenstein. Tak v případě rodiny Karla von Liechtenstein a Anny Marie z Boskovic se nám kromě nejstaršího syna Karla Eusebia podařilo najít pouze jediný znak – patří dceři Františce Barboře, provdané hraběnce von Tilly (1604-1655) a nachází se na jejím svatebním obraze z roku 1627 [OBERHAMMER 1990 : 186 (fotoreprodukce)], znak odpovídá předposlední variantě znaku jejího otce Karla – čtvrcený štít (Kuenring, Liechtenstein, Opavsko, Slezsko) s knížecí korunou. V roce 1627 už bychom ovšem čekali přítomnost pole reprezentujícího Krnovsko, je ale možné, že znak byl k obrazu přimalován dodatečně, takže jeho výpovědní hodnota je nejistá.
Karel Eusebius von Liechtenstein (1611-1684) na pole liechtensteinské heraldiky vstoupil ve svých šestnácti letech, den po smrti svého otce (tj. 13. února 1627), kdy na pečeti [WILHELM 1950 : 12; WILHELM 1990 : 209-211] použil tento znak: čtvrcený štít se špicí mezi dvěma spodními poli:
1. Kuenring,
2. čtvrcené:
a.+d. Liechtenstein,
b. hřeben (= z Boskovic),
c. Hanau,
3. Opavsko,
4. Slezsko,
5. (špice) Krnovsko.
Další doklady o použití tohoto znaku nemáme. Důvod proč se ve znaku objevuje pole pánů von Hanau není zřejmý, znak pánů z Boskovic má ovšem nepochybně demonstrovat genealogickou souvislost s pány z Boskovic, jejichž dědici a pokračovateli Karlovy děti byly. Domníváme se, že boskovický znak, který se objevuje ve znaku Karla von Liechtenstein mezi lety 1613-1615 (-1619) je jiného charakteru a symbolizuje spíše pozemkový majetek dřívějších pánů z Boskovic, než rod Boskoviců. Pokud lze soudit na základě údajů v literatuře, nebylo manželství Anny Marie z Boskovic s Karlem von Liechtenstein příliš šťastné, snad tedy můžeme v rozšíření rodového znaku o boskovický znak, které provedl Karel Eusebius, vidět přihlášení se k mateřskému dědictví – dědictví v nikoli hmotném smyslu.
V době nezletilosti Karla Eusebia spravoval v letech 1627-1632 jeho panství strýc Maxmilián, na liechtensteinských groších a krejcarech z roku 1629 [MISSONG 1882 : 25-26, Tf. IV, 5-7 (rytiny); viz Obrázkovou přílohu č. 10; FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : Nr. 3169 (reprodukce)] se objevuje znak Maxmiliánem v té době užívaný, ovšem s opisem: "CA[rolus] • E[usebius] • D[ei] • G[ratia] • S[acrum] • R[omanum] • I[mperium] • PR[inceps] • DE • LICHTENS[tein] • // DVX • OPP[aviae] • ET • CARN[oviae] • 1629 •", což svědčí o tom, že znak má reprezentovat mladého Karla Eusebia, znak odpovídá poslední fázi znaku jeho otce: Kuenring, Liechtenstein, Opavsko, Slezsko, Krnovsko, na štítě je knížecí klobouk.
/ 10
Zřejmě roku 1632, kdy se Karel Eusebius ujal vlády nad rodovými statky došlo k poslední změně znaku Karlovy linie – v logické návaznosti na znak z pečeti z roku 1627 rozšířil Karel Eusebius svůj znak o znak své matky, který umístil do 2. pole, dosud obsazeného znakem Liechtensteinů, jenž byl přesunut do středního štítku. Ve stejné době pozorujeme vznik středního štítku také ve znaku Gundakarovy linie, shromážděné doklady ovšem nedovolují určit, došlo-li ke změně souběžně, nebo má-li primát Gundakarova linie.
Roku 1632 se tedy ustálil znak Karlovy linie v této podobě [ZAO–AS, i. č. 586 (listina z 26. srpna 1632); SZM–SOSP, č. 753 (pečeť z 23. dubna 1632); MZA–RAC, i. č. 1737 / 52 (list z 8. července 1636, použito ovšem otcovo pečetidlo!); ZAO–SOP, i. č. 101 (pečeť z roku 1641), i. č. 100 (pečeť z roku 1642)]: čtvrcený štít se špicí a středním štítkem s původním znakem Liechtensteinů:
1. Kuenring,
2. Boskovic,
3. Opavsko,
4. Slezsko,
5. (špice) Krnovsko.
Znak v této podobě užíval Karel Eusebius i jeho potomci až do roku 1772, kdy Marií Terezií, provdanou von Savoyen-Carignan Karlova linie vymřela. Tento znak máme doložen u Jana Adama Ondřeje von Liechtenstein [ZAO–AS, i. č. 596 (listina z 24. března 1685); SZM–SOSP, č. 480 (pečeť z roku 1710)] a jeho dcer Marie Alžběty, provdané von und zu Liechtenstein (1683-1744) [SZM–SOSP, č. 481 (pečeť z roku 1709)] a Marie Antonie, provdané von Czobor (Zobor) (1687-1750) [SZM–SOSP, č. 477 (pečeť z roku 1723); č. 575 (pečeť z roku 1722)].
Pokud jde o tinktury znaku, máme k dispozici pouze jediné barevné vyobrazení a to až z roku 1727 [HOHENECK 1727 : 595], podle něj je 1. pole osmkrát zlato-černě dělené se zelenou korunou o čtyřech jetelových listech rsp. liliích, 2. pole je červené se zlatým (!) hřebenem [WURZBACH 1866 : 136 označuje hřeben také za zlatý!] o sedmi hrotech, 3. pole vpravo stříbrné, vlevo červené, 4. pole zlaté s černou orlicí se stříbrným perizoniem ve tvaru půlměsíce, 5. pole modré se zlatou doprava obrácenou trubkou, zavěšenou na stříbrném háčku.
Háček ve znaku Krnovska pravděpodobně patří do skupiny rarit, které jsou příznačné nejen pro liechtensteinskou heraldiku, barvy znaků Opavska (zřejmě teprve u Gundakarovy linie dochází trvale ke změně pořadí barev [Vpravo červené, vlevo stříbrné pole Opavska ve znaku Karlovské linie Liechtensteinů se ovšem objevuje např. již roku 1632 – viz Obrázková příloha č. 11]) a Boskoviců (zlatý hřeben místo stříbrného) ovšem stojí za pozornost, neboť pokud by se autentičnost těchto tinktur prokázala, byla by např. restaurátorská práce na znaku karlovských Liechtensteinů, umístěném na kostele svatého Jiří (dnes svatého Vojtěcha) v Opavě poněkud nepřesná.
/ 11
Nahoru
Maxmilián a Gundakar von Liechtenstein:
Informací o znaku Maxmiliána a Gundakara von Liechtenstein von Nikolsburg je méně než v případě znaku jejich staršího bratra Karla. Maxmilián (1578-1643) používal až do svého povýšení do knížecího stavu (roku 1623) původní znak Liechtensteinů s děleným štítem a orlími křídly v klenotu, jak to dokládá jeho pečeť z roku 1610 [SZM–SOSP, č. 492 (pečeť z roku 1610)]. V roce 1623 přilbu s klenotem nahradil knížecí klobouk, přičemž na pečeti [MZA–RAC, i. č. 1737 / 44-45 (list z 19. září 1624), i. č. 1737 / 5-6 (list z 24. listopadu 1627)] se objevili po stranách štítu andílci – putti, které ovšem nelze označit za štítonoše. V únoru roku 1627 se stal poručníkem a správcem statků svého synovce Karla Eusebia – převzal titul opavského a krnovského vévody a také poslední variantu znaku svého bratra Karla: čtvrcený štít s klínem vsunutým mezi spodní pole:
1. pole Kuenring (desetkrát dělené),
2. pole Liechtenstein,
3. pole Opavsko,
4. pole Slezsko,
5. (špice) pole Krnovsko.
Na štítě knížecí klobouk. Tento znak nacházíme na Maxmiliánových pečetích [SZM–SOSP, č. 386 (pečeť z roku 1631), č. 755 (pečeť z 23. dubna 1632)] i v jeho nekrologiu z roku 1643 [MORR 1914 : Abb. 1, 2 (fotoreprodukce)], což svědčí o tom, že Maxmilián svůj znak po roce 1627 již nezměnil.
Znak Gundakara von Liechtenstein von Nikolsburg (1580-1658) je zachycen poprvé na jeho portrétu z roku 1593 [OBERHAMMER 1990, Tf. 11 barevné přílohy (fotoreprodukce)], i když o jeho věrohodnosti platí totéž, co bylo řečeno o znaku Františky Barbory, provdané hraběnky von Tilly, jedná se o původní rodový zlato-červeně dělený štít a stejně zbarvená orlí křídla v klenotu, na helmě je umístěna hraběcí koruna o pěti viditelných hrotech s perlami a červeno-žlutá přikrývadla jsou stylizována do pláště. Druhý Gundakarův znak, který se nám podařilo najít pochází až z roku 1632 [SZM–SOSP, č. 754 (pečeť z 23. dubna 1632)], na pečeti z tohoto roku nacházíme čtvrcený štít se špicí vsunutou mezi spodní pole a se středním štítkem, na němž je umístěn znak Liechtensteinů:
1. pole nese znak Slezska,
2. pole představuje Kuenring (osmkrát dělené s korunou o šesti jetelových listech),
3. pole Opavsko,
4. pole orlice (bez koruny i perizonia),
5. (špice) Krnovsko.
Na štítě je knížecí klobouk. Vzhledem k existenci titulu hrabě von Rietberg, který Gundakar získal sňatkem se svou první ženou Anežkou von Ostfriesland (1584-1616), není obtížné ve čtvrtém poli hledat znak tohoto hrabství, který literatura popisuje jako zlatou orlici v červeném štítě [GROTE 1877 : 182; RENTZMANN 1924 : Tf. 1, Nr. 235, Tf. 4, Nr. 225]. V žádném případě se ovšem nejedná o znak Východního Fríska (Ostfrieslandu), který bývá v literatuře o liechtensteinské heraldice spojován už s Gundakarem [Např. WILHELM 1950 : 13; WILHELM 1990 : 211]. Titul hrabě von Rietberg připojil Gundakar ke své titulatuře už po svatbě roku 1603, jeho promítnutí do znaku je ale zřejmě až dílem jeho povýšení do knížecího stavu (1623), případně let následujících.
Překvapující je použití znaků Slezska, Opavska a Krnovska, které náležely v té době Gundakarovu synovci Karlu Eusebiovi von Liechtenstein. Jejich přítomnost signalizuje, že tyto znaky spojené s prestižními vévodskými tituly byly pociťovány jako součást společného vlastnictví Karlovy i Gundakarovy linie Liechtensteinů. Jednoduchá logika, kterou nacházíme v heraldice Karlovy linie byla u Gundakarova znaku porušena nejspíše z estetických důvodů – umístění znaku Rietbergu do prvního pole by totiž zahltilo pravou polovinu znaku červenou tinkturou.
Nahoru
Gundakarova linie:
Gundakarův znak ukazuje, že než se znak Gundakarovy linie v 18. století ustálil, prodělal vývoj, rozsahem sice nesrovnatelný s tím, k němuž došlo u Karla von Liechtenstein, ale přesto nějaký. Je ovšem potřeba upozornit, že jeho sledování je velmi obtížné nejen díky poměrně malému množství shromážděných pramenů (pečetí a mincí), ale také proto, že v tomto případě se jedná o vizuálně drobné změny, které se na nebarevných a malých provedeních znaků na pečetích a mincích špatně sledují.
Doklady o znaku dětí z Gundakarova druhého manželství s Alžbětou Lukrécií Těšínskou (1599-1653), které pravděpodobně nepřevzaly do svého erbu znak Rietbergu nám zcela chybějí. Gundakarův syn a nástupce z prvního manželství kníže Hartman (1613-1686) použil na pečeti z roku 1672 [MZA–RAC, i. č. 1985 (pečeť ze 14. října 1672 a 6. května 1674)] znak shodný se znakem svého otce z roku 1632, jedinou výjimkou (nepočítáme-li odchylky v detailech, dané prostorem pečetního pole) je postavení slezské orlice v prvním poli, která je na Hartmanově pečeti obrácena vlevo. Tentýž znak (orlice v prvním poli ale natočená vpravo) vidíme na alianci Liechtenstein – Salm-Reifferscheidt na zámecké bráně v Moravském Ostrohu [PROKOP 1904 : 716, Fig. 996 (kresba)], vzniklé někdy mezi lety 1640-1688.
V generaci Hartmanových dětí pak došlo k další proměně znaku. Nejstarší syn Maxmilián (1641-1709) pečetí někdy mezi léty 1686-1709 [SZM–SOSP, č. 487 (nedatovaná pečeť s opisem: "MAXIMILIAN FVRST VON VND ZV LIECHTENSTEIN")] stejným znakem jako jeho otec (orlice v 1. poli je obrácená doprava a na štítě je umístěna knížecí koruna), shodný znak vidíme i na Svaté chýši rumburské Loretánské kaple [KASÍK 1996 : 86] – patří mladšímu synovi Antonínu Florianovi (1656-1721) a vznikl nejdříve roku 1697. Na jeho pečeti z roku 1715 [SZM–SOSP, č. 553 (pečeť z roku 1715); další výskyt pečeti: SZM–SOSP, č. 750 (pečeť z roku 1716); MZA–RASR, kart. 15, i. č. 100 (list ze 13. května 1719)] ovšem už nacházíme modifikovaný znak – čtvrcený štít se špicí a středním štítkem, na němž je umístěn původní liechtensteinský znak:
1. Slezsko,
2. Kuenring,
3. Opavsko,
4. orlice s korunovanou dívčí hlavou (harpyje),
5. (špice) Krnovsko.
Na štítě knížecí koruna. Tutéž podobu má znak mladšího bratra Antonína Floriana Hartmana [MZA–RASR, kart. 15, i. č. 100 (list ze 13. května 1719)]. Čtvrté pole představuje znak Východního Fríska – zlatá korunovaná harpyje v černém poli (někdy se stříbrným obojkem na krku), provázená čtyřmi (2–2) zlatými kolečky z ostruh, majícími tvar perforované hvězdy [GROTE 1877 : 200; RENTZMANN 1924 : Tf. 1, Nr. 235, Tf. 4, Nr. 225]. Jak uvidíme dále, není otázka tinktur tohoto znaku v liechtensteinské heraldice nijak jednoznačná (ostruhová kolečka se neobjevují vůbec).
Z jakého důvodu byl znak Rietbergu vyměněn za znak Ostfrieslandu? Změna zřejmě souvisí s faktem, že roku 1699 začali titulu hrabat von Rietberg užívat moravští Kaunitzové [Viz Gundakarova linie], kteří se stejně jako Liechtensteinové hlásili k ostfrieslandskému dědictví. Znak Ostfrieslandu nejenže je heraldicky výmluvnější, protože méně zaměnitelný než znak Rietbergu, ale také reprezentuje širší oblast liechtensteinských nároků. Zatímco ale Kaunitzové přijali do svého znaku celý ostfrieslandský znak skládající se ze znaků Ostfrieslandu, Rietbergu, Esensu a Wittmundu, Liechtensteinové dali nakonec přednost jen jednomu znaku.
Následujících několik desetiletí ve vývoji znaku Gundakarovy linie je pro nás značně nepřehledných, paralelně se objevuje několik variant znaku, jež nelze spojit v jednu vývojovou linii. Přestože v nebarevném provedení není rozdíl mezi jednotlivými variantami patrný, značení tinktur šrafováním, s nímž se setkáváme na některých liechtensteinských pečetích i mincích, rozdíly odhaluje. Shoda stále trvá v případě středního štítku a 2., 3. a 5. pole štítu, rozdíly se objevují na 1. a 4. poli.
Nástupce Antonína Floriána Josef Jan Adam (1690-1732) používá důsledně v 1. poli štítu (korunovanou) orlici na červeném podkladě (= Rietberg), ve 4. zlatém poli harpyji (= Ostfriesland) – viz tolar z roku 1728 [MISSONG 1882 : 64-68, Tf. VII, 3 (rytina); FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : Nr. 3173 (reprodukce)] a pečeť z roku 1719 [MZA–RASR, kart. 15, i. č. 100 (list ze 13. května 1719); další výskyt pečeti: SZM–SOSP, č. 751 (pečeť z 8. ledna 1723), č. 483 (pečeť z roku 1726)] (znak Opavska je červeno-stříbrně dělený) [GROTE 1877 : 115 také interpretuje 1. pole štítu znaku Liechtensteinů (v 19. století!) jako znak Rietbergu]. Znak jeho syna Jana Nepomuka Karla (1724-1748) je ovšem shodný s posledním znakem jeho děda Antonína Floriana [SZM–SOSP, č. 479 (pečeť z roku 1746)].
Nástupcem Jana Nepomuka Karla se stal bratranec jeho otce Josef Václav (1696-1772), který ještě dávno před převzetím knížecího titulu roku 1733 [MZA–LVZAB, kart. 27, i. č. 463 (listina ze 16. září 1733); bez značení tinktur: ZAO–HÚKOK, kart 290, i. č. 1755 (list ze 30. června 1753)] použil stejný znak jako Josef Jan Adam. Na jeho tolaru z roku 1758 [MISSONG 1882 : 70-77, Tf. VII, 6-8 (rytina); FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : Nr. 3179 (reprodukce)] se ale v 1. poli štítu objevuje už jednoznačně slezský znak, 4. pole s harpyjí je ovšem černé. Pro zajímavost dodáváme, že totéž černé pole ve znaku Ostfrieslandu nacházíme i na mincích knížete Františka Josefa z roku 1778 [MISSONG 1882 : 70-77, Tf. VII, 6-8 (rytina); FRIEDENSBURG–SIGER 1901 : Nr. 3188 (reprodukce)] a Jana II. z roku 1862 [MISSONG 1882 : 82-83, Tf. VIII, 7 (rytina)], v těchto případech ovšem jde spíše o výjimku, potvrzující pravidlo zlatého pole.
Na základě prozkoumaného materiálu se domníváme se, že k poslední zásadní heraldické změně došlo za Antonína Floriana na přelomu 17. a 18. století, kdy byl znak Rietbergu nahrazen znakem Ostfrieslandu, jenž se v liechtensteinském znaku ujal ve zjednodušené podobě – bez ostruhových koleček a s pozměněnými tinkturami – černá na zlaté. V následujících letech se tato změna postupně prosadila [Např. SZM–SOSP, č. 485 (pečeť Josefa Václava z roku 1746), č. 493 (pečeť Eleonory Barbory, rozené von Thun z roku 1712)], takže například roku 1737 byl publikován liechtensteinský znak v této podobě [WAPPENKALENDER 1737 : 44, 94-95, Tf. LXXII; stejně: WAPPENKALENDER 1756 : 49, 110, Tf. LXXX]: střední zlato-červeně dělený štítek (=Liechtenstein):
1. ve zlatém poli černá orlice se stříbrným perizoniem (=Slezsko),
2. osmkrát zlato-černě dělené pole se zelenou korunou se čtyřmi jetelovými lístky (=Kuenring),
3. červeno-stříbrně dělené pole (=Opavsko),
4. zlaté pole s černou korunovanou harpyjí (=Ostfriesland) [WAPPENKALENDER 1737 : 95 označuje 4. pole za znak alpského panství Schellenberg, což je nepochybně omyl, ovšem zajímavý; opakuje ho např. i KRÁL 1900 : 134],
5. modré pole se zlatou trubkou (=Krnovsko).
Nahoru
5. Znak v 18.–20. století
Právě popsaný znak Gundakarovy linie se udržel až do dnešní doby, v této části práce se tedy můžeme zmínit jen o drobných odchylkách, k nimž došlo v 18.-20. století.
V našem prostředí neobvyklá ostfrieslandská figura harpyje se dočkala několika zkomolení: na Schefflerově nástěnné malbě ve Vratislavi [LIPCZYŃSKA 1997 : 122 (fotoreprodukce)] z roku 1739 jde o orlici, v opavských a krnovských Zemských deskách z počátku 19. století [ZAO–AS i. č. 884, sign. Lit M 36 (Zemské desky knížectví opavského 1793-1801), i. č. 885, sign. Lit M 37 (Zemské desky knížectví opavského 1801-1802), i. č. 959, sign. 16 (Zemské desky knížectví krnovského 1793-1803), i. č. 960, sign. 17 (Zemské desky knížectví krnovského 1803-1820); k heraldické výzdobě opavských Zemských desk viz PETER 1871; MÜLLER 1984; neobvyklosti v liechtensteinském znaku si všímá jedině CHOCHOLATÝ 1989] dostala harpyje dokonce podobu slezské orlice (která se objevuje i v prvním poli). Občas se na krku harpyje objeví stříbrný obojek, který k ostfrieslandskému znaku původně patřil [KRÁL 1991 : 24]. Pokud jde o výtvarné pojetí, harpyje začíná být ve 20. století zobrazována také s odhaleným poprsím – v této podobě je také provedena na oficiální podobě liechtensteinského znaku.
Slezská orlice je čím dál tím častěji korunována a její perizonium je stále častěji zakončené jetelovými lístky a opatřené uprostřed křížkem. Opavský znak, u něhož z estetických důvodů došlo ke změně pořadí tinktur, jinou změnou neprošel.
Znak Kuenringů se dočkal nejzajímavějšího zkomolení v opavských Zemských deskách na počátku 19. století [ZAO–AS i. č. 886, sign. Lit M 38 (Zemské desky knížectví opavského 1802-1807)], kde chybí routový věnec, takže zůstává zlaté pole se čtyřmi černými příčnými břevny.
V průběhu 18. století [Poprvé na pečeti Josefa Václava, viz MZA–LVZAB, kart. 27, i. č. 463 (listina ze 16. září 1733)] začal být štít kladen do knížecího pláště, vycházejícího z knížecí koruny. V liechtensteinské heraldice nemáme doklady pro použití dalších honosných kusů (nepočítáme-li občas se objevující stuhu s heslem: "FIDELITATE ET LABORE" [O s hesly spojené emblematice Liechtensteinů viz MISSONG 1882; WILHELM 1950 : 13] a jednou zaznamenanou figuru štítonoše v podobě orla [WURZBACH 1866 : 139 uvádí podle HEFNER* 1854 : Tf. 111 liechtensteinský znak z roku 1790: rodový štít s knížecí korunou je umístěn na prsou císařského dvouhlavého orla]), stejně tak chybí po roce 1608 použití přileb s klenoty, jedinou výjimkou v tomto ohledu je vyobrazení liechtensteinského znaku snad někdy z konce 18. století [WILHELM 1990 : 210, Abb. 59 (fotoreprodukce); viz Obrázkovou přílohu č. 12; Wilhelm klade vyobrazení zhruba k roku 1623, vzhledem k přítomnosti řádu Zlatého rouna to ovšem není možné, prvním komu tento znak mohl patřit, byl od roku 1697 kníže Antonín Florian]: na štítě je položena knížecí koruna a na ní trojice korunovaných zlatých (!) helmů s červeno-zlatými přikrývadly, první klenot tvoří složená zlato-červeně dělená orlí křídla (= Liechtenstein), druhý klenot sestává z dvojice buvolích rohů (pravý stříbrný, levý červený) posázených ze stran vždy pěti praporky, mezi rohy je jedno paví pero (= Opavsko), třetí klenot představuje trojice (2–1) zlatých loveckých trubek (= Krnovsko). Bohužel nedokážeme tento znak přesněji datovat, každopádně se jedná o zajímavou raritu liechtensteinské heraldiky.
/ 12
Mimo těchto drobných proměn zůstává liechtensteinský znak již třetí století stejný. Podle hlavy I., článku 5 liechtensteinské ústavy z roku 1921 [RATON 1949 : 216] je státním znakem Knížectví Liechtenstein knížecí znak Liechtensteinů, ten existuje ve dvou variantách [Popis znaku na oficiální internetové adrese: http://www.firstlink.li/regierung/verfassung.htm; viz Obrázkovou přílohu č. 13]: Malý znak je tvořen zlato-červeně děleným štítem a na něm postavenou knížecí korunou, velký znak "sestává ze šesti znakových polí: rodový znak knížecího domu tvoří srdeční štít, který je zlatě a červeně příčně dělený; slezský znak tvoří ve zlatém poli zlatě korunovaná černá orlice se zlatou zbrojí, která má na prsou stříbrné, jetelově zakončené, perizonium (Kleeblattmond), opatřené ve středu křížem; znak Kuenringů je osmkrát zlatě a černě příčně dělený se zeleným routovým věncem (Rautenkranze) položeným pokosem; znak vévodství opavského je červeně a stříbrně štípený; znak Ostfrieslandu rsp. Rietbergu má ve zlatě černou korunovanou harpyji (Jungfrauadler – orlí pannu) se stříbrnou hlavou a zlatou zbrojí; znak krnovského vévodství se nachází ve špici štítu, je modrý a nese zlatými šňůrami obtočenou zlatou trubku."
/ 13
Nahoru
6. Závěr
Pokusili jsme se o zachycení vývoje liechtensteinského znaku se zvláštním zřetelem k období 17. století, které bylo pro liechtensteinskou heraldiku klíčové.
Z mlhy heraldických počátků Evropy se na konci 13. století vynořuje jako rodový znak Liechtensteinů dělený štít. Tato jednoduchá podoba znaku přetrvá až do roku 1608. V následujících třiceti letech projde znak mnoha změnami: v letech 1609-1615 (-1620) je jeho součástí řada znaků moravských a rakouských měst, v roce 1620 dochází ke zjednodušení, kdy se základní formou znaku stane čtvrcený štít, doplněný později o špici (1622) a střední štítek (1632). V Karlově linii se vývoj znaku zastavuje rokem 1632, zatímco v Gundakarově linii dochází ke drobným změnám až do první třetiny 18. století. Podoba znaku, která se poprvé objevuje na počátku 18. století se postupně prosadí a vpodstatě beze změny je užívána dodnes.
Nahoru
7. Obrázková příloha
1. Pečeť Jindřicha von Liechtenstein (1260) – Wilhelm 1990 : 204, Abb. 52.
2. Znak Liechtensteinů z arlberského erbovníku (1409) – Wilhelm 1990 : 205, Abb. 53.
3. Detail náhrobníku Hartmana von Liechtenstein (1601) – foto: Martin Verner 1989.
4. Kresba znaku z pečeti Karla von Liechtenstein (1609) – Wilhelm 1950 : Abb. 2.
5. Rytina reverzu tolaru Karla von Liechtenstein (1614) – Missong 1882 : Tf. I, 10.
6. Reverz tolaru Karla von Liechtenstein (1614) – Wilhelm 1990 : 206, Abb. 54.
7. Návrh standarty Karla von Liechtenstein (1614-1615) – Wilhelm 1990 : Tf. 16.
8. Znak Karla von Liechtensteina z erbovníku Jesenského (1615) – Wilhelm 1990 : Tf. 15.
9. Averz tolaru Karla von Liechtenstein (1620-1623) – Wilhelm 1990 : 209, Abb. 57.
10. Rytina reverzu groše Karla Eusebia von Liechtenstein (1629) – Missong 1882 : Tf. IV, 5.
11. Znak Karla Eusebia von Liechtenstein (1632) – Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch-Schlesiens 9, 1914, frontispice.
12. Znak knížete von Liechtenstein (asi 18. století) – Wilhelm 1990 : 210, Abb. 59.
13. Znak (Gundakarovy linie) rodu Liechtensteinů (1991) – Bistřický–Spurný 1991, obálka.
Nahoru
8. Úvod do dějin rodu
Rod (http://www.fuerstenhaus.li), vládnoucí dnes v alpském ministátě Knížectví Liechtenstein, které analogicky k ještěrům na Galapágách připomínajícím minulou epochu dějin Země, připomíná minulou epochu dějin Evropy jako poslední pozůstatek "rozdrobené" Římsko-německé říše, můžeme v historických pramenech sledovat v přímé linii k Dětřichovi von Liechtenstein, doloženému kolem let 1178-1192 [SCHWENNICKE 1984 : Tf. 30; k dějinám rodu dále mj. FALKE 1868; nověji WILHELM* b. d.; MARTIN* 1976; WANGER* 1995; SCHÖPFER* 1996; v češtině zjm. HOFMANN 1900 a pro starší období na něm závislí: BUBEN 1995; FUKALA 1998; nekvalitní rodokmen má také HOSÁK–ZEMEK 1981 : 308-311; starší období stručně PILNÁČEK 1930 : 202-203]. V minulosti ještě vzdálenější se už dostáváme na pole více či méně pravděpodobných hypotéz, podle nichž považujeme za nejstarší doložené členy rodu Dětřicha, který se připomíná poprvé v roce 1096 a Huga von Leutsorff (kolem 1100), případně von Stetteldorf (kolem 1120), o němž víme, že byl "consanguineus" Bedřicha von Lautisdorf-Machland, z rodu pozdějších pánů von Donauwörth [WILHELM* 1951; GHDA 1968 : 97; MITSCHA* 1971]. Hypotéza, že Liechtensteinové mají původ ve stejném rodě jako páni von Donauwörth je zatím všeobecně přijímána a nahrazuje tak starší hypotézu o původu z rodu von Kuenring [FALKE I, 1868 : 4-5, tam také pověst o původu Liechtensteinů z moravské vsi Vilémovice; WITZGRILL 1872 : 29], nehledě k ještě mnohem starším dobově podmíněným genealogickým konstrukcím, jejichž půvab je ovšem nepopiratelný, že totiž Liechtensteinové pocházejí z rodu Este, odvozujícího svůj původ z dob Římské republiky [MEGISER 1631; stručný přehled literatury o dějinách rodu z 16.-18. století má WURZBACH 1866 : 117-118; pro 16.-17. století detailně WILHELM 1950 : 5-6; viz též ELVERT 1879; BOHATTA* 1911].
V jihovýchodním koutu Římsko-německé říše vzniklo ve 12. a 13. století šest hradů s názvem Li(e)chtenstein, trojice z nich pak dala jméno některému ze šlechtických rodů [PFEIFER 1997 : 105]. Námi sledovaný rod pozdějších knížat von Liechtenstein měl své sídlo u dolnorakouského Mödlingu, zmiňme se i o dvojici stejnojmenných rodin, protože občas dochází k záměně jednotlivých členů rodu – dolnofranská rodina Liechtensteinů užívala pilovitě (zubatě) čtvrcený štít a vymřela v 16. století, korutanští Lichtensteinové (Lichtenstein-Castelcorno) se v 17. století přesunuli na Moravu, z jejich řad vyšli dva olomoučtí biskupové, vymřeli roku 1761 a jejich jméno a znak (klínovitě dělený štít) přešly na rod Podstatských.
Liechtensteinové na hradě Liechtenstein u Mödlingu, který v první polovině 12. století vystavěl stejnojmenný nástupce (syn?) zmíněného Huga patřili k ministeriálům rakouských vévodů, základem jejich pozemkového majetku byly hrady (a panství) Liechtenstein, Rohrau a Petronell u Hainburgu. Zřejmě již ve 12. století se oddělila tzv. štýrská linie (Murau [FALKE I, 1868 : 55-276; ZUB* 1902; LOSERTH 1905; SCHWENNICKE 1984 : Tf. 40-41]), ve 13. století se dolnorakouská část rodu rozdělila syny Dětřicha von Liechtenstein (1180-1201) na tři větve: Dětřich (1230-1258) založil linii na hradě Rohrau a Liechtenstein, která vymřela jeho vnučkou Dietmut (†1309/19), provdanou poprvé za Leutolda von Stadeck a podruhé za Oldřicha von Walsee. Druhou větev (Mikulov) založil Jindřich von Liechtenstein, o kterém bude řeč později, třetí (Petronell) jeho mladší bratr Albrecht von Saint Petronell (1234-1285). Jeho potomci vymřeli také už ve třetí generaci, někdy na počátku 14. století.
Nahoru
Štýrská linie Murau:
Vraťme se ještě ke štýrské linii Murau, její kořeny můžeme sledovat až do počátku 12. století, aniž dokážeme (byť jen hypoteticky) spojit jejich posloupnost s dolnorakouskými Liechtensteiny. Rodina sice užívala jiného znaku než jejich příbuzní a v Korutanech dokonce vystavěla další hrad Liechtenstein (u Judenburgu), příbuzenství s dolnorakouskými Liechtensteiny ale nebylo nikdy zpochybněno. Nejznámějším členem rodu byl Oldřich von Liechtenstein, Frauenburg und Murau (†1275) [ZITZENHACKER * 1958], slavný minesengr i politik, jedna z významných osobností rakouských zemí za doby kratičké vlády Přemysla II. v Rakousích a Štýrsku, působil jako rakouský číšník (1243-1272) a štýrský maršálek. Zatímco potomci jeho bratra Dětmara von Offenburg (1224-1265) vymřeli ještě na konci 13. století, jeho potomci se na zjm. štýrských dějinách podíleli až do poloviny 17. století.
Oldřichův syn Ota (†1311), který zahajuje řadu štýrských (dědičných) komoří z liechtensteinského rodu byl podruhé ženatý s Dietmut, dcerou Jindřicha von Liechtenstein z mikulovské rodové linie, podobných sňatků mezi štýrskou a rakousko-moravskou linií najdeme hned několik. Ekonomické zázemí štýrských Liechtensteinů ve 13. a 14. století tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg. Potomci Otova syna Rudolfa (†po 1343) převzali Liechtenstein a Frauenburg, když Linhartem von Liechtenstein roku 1436/7 vymřeli, přešel jejich majetek na spřízněný rod Stubenbergů. Linie Otova staršího syna Oty (†1340), získala v jeho osobě panství Dürnstein. Otův prapravnuk Mikuláš (†1499/500) rozšířil majetek rodu o Weinburg, Treffen a Seltenheim, ležící v Korutanech, kde získal úřad dědičného maršálka, v letech 1489-1494 patřil ke stoupencům Matyáše Corvina. Jeho vnuk Ota (†1564) měl s Benignou, dcerou Jiřího von Liechtenstein-Steyregg devět dětí, z nichž nejstarší Kryštof (†1580) byl posledním majitelem panství Murau, které pak sňatkem s jeho vdovou Annou Neumannovou von Wasserleonburg získal Jiří Ludvík hrabě zu Schwarzenberg, jeho rodu patří Murau dodnes. V následující generaci pak štýrská linie Liechtensteinů vymřela: syn Kryštofova bratra Zikmunda Ota, zemřel roku 1619, syn Kryštofova bratra Konráda, který konvertoval k augsburskému vyznání víry, Konrád (pohrobek) zemřel někdy na přelomu let 1646/7, jeho sestrou Annou, provdanou za Jiřího von Stubenberg pak linie vymřela roku 1665 definitivně. V té době už se na vrcholu moci ocitla mikulovská rodová linie, o které bude text teď.
Nahoru
Rakousko-moravská linie Mikulov:
Z mocenského hlediska dosáhla většího významu než linie štýrská linie rakousko-moravská, jejímž zakladatelem je Jindřich von Liechtenstein (†1265/66), který získal od Přemysla II. roku 1249 v léno moravský hrad Mikulov s Drnholcem [Prameny k počátkům liechtensteinských dějin na Moravě: BISTŘICKÝ–SPURNÝ 1991; ZEMEK–TUREK 1983; BRETHOLZ 1930, rozsáhlou excerpci má MZA-JP : kart. 13, i. č. 29], jenž se stal základem liechtensteinské pozemkové enklávy na rakousko-moravském pomezí.
Krásné město a panství Mikulov (Nikolsburg) patřili Liechtensteinům do roku 1560, jméno von Liechtenstein von Nikolsburg se ale v rodině udrželo až do 17. století (přičemž souběžně už používali jméno von Dietrichstein zu Nikolsburg mikulovští nástupci Liechtensteinů).
Jindřichův vnuk Hartneid (1310-1349) rozšířil liechtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky, jeho syn Jan (†1397) pak v Dolních Rakousích získal Mistelbach, Valtice/ Feldsberg a Riegelsdorf, působil jako rakouský hofmistr. Rod pokračoval linií jeho bratra Hartneida (1358-1377), jehož synem byl pozdější tridentský biskup a kardinál Jiří (†1419) a další rakouský hofmistr z rodu Liechtensteinů Jindřich (†před 1418). Jeho vnuk Vilém získal další panství (Břeclav, Wilfersdorf, Herrenbaumgarten), která spolu se zděděnou rodovou doménou předal synům svého strýce Jiřího (†1444), kterými se rodina rozdělila na několik linií.
Větev Steyregg založil rakouský tajný rada a moravský hejtman Jindřich (†1483), jeho vnučkami pak linie vymřela (tři ze čtyř dívek byly provdány za členy jiných linií liechtensteinského rodu). Jindřichův bratr Jan (†1473) se v populární historii objevuje jako špatný manžel Perchty z Rosenberga/ Rožmberka, jejich jediná dcera Alžběta (†po 1476) byla manželkou Jiřího von Pottendorf. Větev Mikulov založil rakouský polní maršálek a dědičný číšník Kryštof (†1506). Jeho potomci nedokázali udržet zděděný majetek a postupně zchudli: potomci Kryštofova syna Wolfganga (†1520) vymřeli po roce 1585 (po přeslici 1596 Magdalenou, provdanou za Adama ze Sternberga/ Šternberku) a potomci jeho bratra Leonarda (†1534), kteří byli nuceni prodat roku 1560 Mikulov, vymřeli až roku 1688 Karlem Vilémem, který padl před Bělehradem. Největšího společenského významu dosáhla linie Valtice – linie Jiřího von Liechtenstein (†1484) a jeho manželky Anežky von Eckartsau.
Jeho syn Hartman (†1539) na Valticích, Haggenburgu, Rabensburgu a Mistelbachu, předal svůj majetek [Nemám v úmyslu vytvořit dojem, že podstatou dějin rodu je předávání a rozmnožování majetku, v rámci základní genealogické sondy se ale zdá nevyhnutelné se soustředit na tyto podružnosti] synu Jiřímu Hartmanovi (*1513-†1562), který přestoupil k augsburskému vyznání (jeho vnuci se pak vrátili ke katolické církvi) a oženil se se Zuzanou von Liechtenstein-Steyregg, s níž měl třináct dětí – osm z nich dosáhlo dospělého věku, z těchto osmi dětí bylo šest synů a z těchto šesti synů pouze jediný měl děti – byl to císařský rada Hartman von Liechtenstein von Nikolsburg (1544-1585). V době jeho smrti bylo nejstaršímu dítěti šestnáct, nejmladšímu pět let.
Hartmanovi synové Karel, Maxmilián a Gundakar tvoří zřejmě nejvýznamnější rodovou generaci, za níž se konstituovalo mocenské postavení rodu [O rodu Liechtensteinů v raném novověku viz sborníky PRESS – WILLOWEIT* 1987; OBERHAMMER 1990]. Zatímco Karel a Gundakar se stali zakladateli rodových linií, Maxmilián (1578-1543) [Biogramy jednotlivých Liechtensteinů má nejnověji (česky) FUKALA 1998; obsáhlejší informace (německy) FALKE 1868 ad.; dále odkazuji jen k monografiím] zemřel bezdětný – věnoval se vojenské dráze, v letech 1638-1643 byl polním maršálkem a velitelem rábské pevnosti v Uhrách, roku 1623 byl s bratrem Gundakarem povýšen do knížecího stavu, o deset let později založil liechtensteinskou rodovou hrobku v paulánském klášteře ve Vranově u Brna [O liechtensteinské hrobce na Vranově: BAUER* 1882; WEINLICH* 1885; WEINLICH* 1889; WEINLICH 1892; nověji KRÁL 1969]. Vedle panství, která zdědil po otci rsp. získal rodinnou smlouvou z roku 1606 (Hohenau, Rabensburg), byl spolumajitelem statků, které zdědila jeho manželka Kateřina Černohorská z Boskovic (Bučovice, Pozořice a Nový Hrad), roku 1626 získal ještě Ždánice.
Nahoru
Karlova linie:
Zásadní impuls pro majetkový vzestup rodu v 17. století představuje sňatek bratrů Karla a Maxmiliána s dcerami Jana Černohorského z Boskovic a Anny z Krajku, které se staly dědičkami rozsáhlého boskovického majetku. Vymírání starých česko-moravských panských rodů (z Rožmberka, z Hradce, z Boskovic) ukazuje už na konci 16. století ke zlomu, který se transparentně manifestoval po porážce stavovského povstání v Obnoveném zřízení zemském. Karel von Liechtenstein (1569-1627) [STLOUKAL 1912; HAUPT* 1983; zajímavé deníkové záznamy o něm viz VALDŠTEJN 1602] se roku 1593 oženil s Annou Marií z Boskovic, s níž zdědil panství Černá Hora a Úsov, roku 1599 přestoupil k římskému vyznání, 1599-1601 působil jako moravský nejvyšší sudí, 1604-1607 jako moravský zemský hejtman. V letech 1600-1607 byl předsedou tajné rady Rudolfa II., ve vnitrodynastickém sporu se ale později postavil na Matyášovu stranu a věrný zůstal i jeho nástupci Ferdinandovi II., takže se roku 1620 stal správcem a 1622 místodržitelem v Českém království.
Pro vývoj liechtensteinského znaku v 17. století, jehož ústřední postavou je právě Karel von Liechtenstein, jsou důležitá různá povýšení, jichž se mu dostalo:
??. května 1606 titul "Hoch- und Wohlgeboren" (vysokoblahorodí)
30. března 1607 velký palatinát (s právem razit mince) [Text majestátu má JENNE 1910 : [6]-[16]; k historii liechtensteinského palatinátu v Karlově (1607-1712) i Gundakarově (1633-1806) linii viz ARNDT* 1964]
20. prosince 1608 říšský knížecí stav [Text: JENNE 1910 : [19]-[20]]
28. prosince 1613 rsp. 4. ledna 1614 opavské vévodství (slezský vévoda v Opavě) [Text: JENNE 1910 : [21]-[22]; BRAUN 1914]
15. března 1622 krnovské vévodství (slezský vévoda v Krnově)
8. září 1622 řád Zlatého rouna (352. rytíř řádu) [TOISON 1962 : 44 (na následujících stranách seznam celkem 22 členů liechtensteinského rodu, jimž byl řád Zlatého rouna do roku 1961 udělen); v češtině LOBKOWICZ 1991 : 273-274]
Pokud jde o Karlův pozemkový majetek: 23. července 1598 si bratři Karel, Maxmilián a Gundakar rozdělil otcovské dědictví takto: Karel získal Valtice a Herrenbaumgarten, Maxmilián Rabensburg a Hohenau, Gundakar Wilfersdorf, Mistelbach a Riegelsdorf, matce Anně zůstala Lednice (které pak přešla na Karla). 29. září 1606 potom uzavřeli rodinnou smlouvu, kterou 30. března 1607 potvrdil Rudolf II. [HOFMEISTER 1990; rodinná smlouva zakládá první fideikomis v českých zemích], podle ní měli spravovat valtické panství společně a prvorozený syn primogenitury měl mít titul vladař (Regierer) rodu. Karel měl podíl na manželčině věně (Úsov, Černá Hora) a jako schopný ekonom získal ještě panství Plumlov a Prostějov. Kromě toho vlastnil majetek vyplývající z jeho vévodského titulu (Opava). V rámci pobělohorských konfiskací získal levně (a nadto měnou, na jejímž znehodnocení se sám podílel) další panství, kromě Krnova to byly statky Zábřeh, Branná, Moravská Třebová, Lanškroun, Ruda nad Moravou, roku 1623 komplex statků ve středních Čechách (Kostelec nad Černými Lesy, Říčany, Uhříněves, Koloděje a Škvorec), k nimž připojil ještě Rostoky u Prahy [Vývoj pozemkového vlastnictví Liechtensteinů je shrnuje OBERHAMMER 1990a].
Majetek přešel na jediného Karlova syna (ze sedmi dětí), který dosáhl dospělého věku - Karla Eusebia von Liechtenstein (1611-1684) [HAUPT* 1998], který byl v době otcovy smrti patnáctiletý, jeho poručníkem se stal strýc Maxmilián, v roce 1632 se vlády nad rodovými statky ujal Karel Eusebius sám. Roku 1638 přikoupil břeclavské panství, roku 1653 byl nucen čelit tlaku královské komory, která chtěla dát přešetřit všechny majetkové zisky jeho otce, zaplacením částky takřka dvou milionů zlatých tomuto vyšetřování zabránil. Karel Eusebius položil základ liechtensteinských uměleckých sbírek a sám byl činný jako architekt (podle jeho projektu byl rozestavěn zámek v Plumlově) [FLEISCHER* 1910].
Karlovým nástupcem byl Jan Adam Ondřej 3. kníže von Liechtenstein (1662-1712), který díky úspěšným finančním transakcím mohl vybudovat vídeňské předměstí Lichtenthal, řadu zámků na svých panstvích, vídeňský palác Liechtensteinů s obrazárnou, koupit panství Šternberk na Moravě, Ober-Kritzendorf, Judenau, Dittersdorf a Ordenthal ve Štýrsku, Lipka-Ujvár v Uhrách ad. Z dnešního pohledu byl nejvýznamnější nákup panství Vaduz a Schellenberg ve Švábsku (členem švábského říšského sněmu se stal roku 1707), která později vytvořila Knížectví Liechtenstein.
Žádný ze tří synů Jana Ondřeje Adama (od 1694 rytíře Zlatého rouna) jej nepřežil, takže roku 1712 vymřela Karlova linie po meči, po přeslici vymřela roku 1772 Marií Terezií, provdanou za Emanuela Tomáše vévodu von Savoyen-Carignan. Větší část liechtensteinského majetku přešla na větev Gundakarovu.
Nahoru
Gundakarova linie:
Nejmladší syn Hartmana von Liechtenstein Gundakar (1580-1658) [MITIS* 1908; WINKELBAUER* 1998; ke genealogickým přehledům z poznámky č. 122 lze pro Gundakarovu linii doplnit GH 1941; LOUDA–MACLAGAN 1991 : Tab. 55-56] začal svou politickou kariéru jako komoří arcivévody Matyáše, 1614-1617 působil jako zemský hejtman v Horních Rakousích, 1624-1634 byl nejvyšším dvorním hofmistrem. 12. září 1623 byl s bratrem Maxmiliánem povýšen do říšského knížecího stavu [Knížecí titul je vyhrazen hlavě rodu (větve), ostatní členové užívali nejprve titul hrabě / hraběnka, později princ / princezna], 14. listopadu 1633 mu byl udělen velký palatinát [ARNDT* 1964]. Po otci zdědil Wilfersdorf, Mistelbach a Riegelsdorf, sňatkem s Anežkou hraběnkou von Ostfriesland und Rietberg (1584-1616), dědičkou nizozemských panství Esens, Stedesdorf a Wittmund, získal spolupodíl na finanční náhradě za tyto statky [Anežka von Ostfriesland und Rietberg byla dcerou Enna III. von Ostfriesland (†1625) z rodu Cirksena zu Greetsyl a jeho ženy Walpurgy von Rietberg (†1588), dědičky zmíněných panství a také titulu "hrabě von Rietberg", který tak přešel na Gundakara a jeho potomky z prvního manželství]. Z pobělohorských konfiskátů koupil panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh, z nichž bylo císařským majestátem 20. prosince 1633 vytvořeno knížectví Liechtenstein [ELVERT 1860; ELVERT 1860a; ELVERT 1862; WINKELBAUER 1996; moravské knížectví Liechtenstein není jediným formálním územním celkem v Česku, v pobělohorské době vzniklo několik takových útvarů (Frýdlant, Náměšť, Hodonín), zřejmě jako součást pokusu zapojit ve větší míře České království do Římsko-německé říše, většina těchto útvarů existovala (i formálně) krátkou dobu, snad proto tomuto jevu doposud nebyla věnována pozornost, jakou by si zasloužil], po bratru Maxmiliánovi zdědil ještě Rabensburg, Hohenau.
Syn z prvního manželství s Anežkou von Ostfriesland Hartman převzal dolnorakouské statky, syn z druhého manželství s Alžbětou Lukrécií vévodkyní Těšínskou (1599-1653) Ferdinand (1622-1666) převzal Moravský Krumlov. Po jeho smrti majetek připadl knížeti Hartmanovi (1613-1686), ženatému se Zdeňkou Alžbětou starohraběnkou zu Salm-Reifferscheidt (1621-1688), s níž měl 21 dětí, z nichž tři synové se dožili dospělého věku:
Maxmilián Jakub Mořic kníže von Liechtenstein (1641-1709) po sobě ze čtveřice manželství zanechal dcery, takže rod Liechtensteinů pokračoval v liniích jeho dvou bratrů. Antonín Florian (1656-1721) převzal roku 1709 knížecí titul po Maxmiliánu Jakubovi a o tři roky později se stal 4. knížetem a vladařem domu Liechtenstein (Po Janu Adamu Ondřejovi z Karlovy linie), rozšířil rodový majetek o severočeský Rumburk a Varnsdorf. Působil na císařském dvoře jako nejvyšší hofmistr císaře Josefa I. a jako vychovatel pozdějšího císaře Karla VI. Roku 1697 se stal jako první člen Gundakarovy linie rytířem Zlatého rouna. 23. ledna 1719 dosáhl toho, že alpská panství Vaduz a Schellenberg byla povýšena na bezprostřední říšské knížectví s názvem Liechtenstein (přeneseným z Moravy). Antonínův syn Josef Jan Adam (1690-1732) [Za jeho vlády došlo 28. února 1726 k uzavření dohody s hrabaty von Kaunitz ohledně majetku a titulu, spojeného s hrabstvím Rietberg. Spoludědička a sestra Anežky von Ostfriesland und Rietberg (provdané za Gundakara von Liechtenstein) Sabina Kateřina se provdala za svého strýce Jana von Ostfriesland (do 1645 byl veden soudní proces pro podezření z incestu), jejich pravnučkou Marií Arnoštkou (1686-1758), provdanou za Maxmiliána Oldřicha von Kaunitz (1679-1746) rod po přeslici vymřel. Vedle Liechtensteinů (od 1604) to tedy byli Kautnizové (od 1699), kteří si činili nárok na titul (a majetek) hrabě von Rietberg. Dohoda z roku 1726 spor urovnala, i když ne definitivně – viz ACTENSTÜCKE* 1832] byl stejně jako otec španělským grandem 1. třídy (od 1703) a rytířem Zlatého rouna (od 1721), ze třetího manželství s Marií Annou hraběnkou zu Oettingen-Spielberg (1693-1729) měl syna Jana Nepomuka Karla (1724-1748), po němž knížecí titul připadl Josefu Václavovi z mladší rodové linie. Dcera Jana Nepomuka Karla Marie Antonie zemřela roku 1813 jako poslední členka své linie.
Třetí dospělého věku dosáhnuvší Hartmanův syn Filip Erasmus princ von und zu Liechtenstein (1664-1704) se věnoval vojenské dráze, což je také důvodem proto, že padl v bitvě (u Castelnuovo). Jeho příkladu následoval syn Josef Václav (1696-1772), který se roku 1746 stal dokonce generalisimem rakouské armády v Itálii. Roku 1739 se stal rytířem Zlatého rouna, 1748 7. knížetem a vladařem domu Liechtenstein, 3. června 1760 mu byl udělen titul "Durchlaucht" (Jasnost). Z manželství se svou sestřenicí Annou Marií princeznou von und zu Liechtenstein (1699-1753) měl pět dětí, ale všechny zemřely v dětském věku. Pokračovatelem rodu se stal bratr Josefa Václava Emanuel (1700-1771), majorátní pán na Moravském Krumlově, od 1749 rytíř Zlatého rouna. Z manželství s Marií Antonií hraběnkou von Dietrichstein-Weichselstädt (1706-1777) se narodili také synové František Josef I., zakladatel starší linie a Karel Boromejský, od něhož pochází mladší rodová větev.
Nahoru
Mladší linie Moravský Krumlov:
Karel Boromejský princ von und zu Liechtenstein (1730-1789) se stal po smrti otce majorátním pánem na Moravském Krumlově, od 1772 rytířem Zlatého rouna, manželství s (údajně) okouzlující Marií Eleonorou princeznou zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Spielberg (1745-1812) bylo požehnáno sedmi dětmi, z nichž mužské potomstvo zanechal pouze nejstarší syn Karel Boromejský (1765-1795), ženatý s Mariannou Josefou hraběnkou von Khevenhüller-Metsch (1770-1849). Jejich syn a jediný dědic Karel František princ von und zu Liechtenstein (1790-1865) byl generálem jízdy, od roku 1861 dědičným členem panské sněmovny rakouské říšské rady. Generací jeho dětí krumlovská linie Liechtensteinů vymřela: Karlu Rudolfovi (1827-1899) byl 18. dubna 1861 udělen rakouský knížecí titul, který po jeho smrti převzal jeho bratr Rudolf (1838-1908), generál jízdy, císařský komoří a tajný rada. Stejně jako jeho bratr zemřel bezdětný, protože neženatý.
Nahoru
Starší linie Liechtenstein:
František Josef I. 8. kníže a vladař domu von und zu Liechtenstein (1726-1781) převzal rodový majetek po smrti svého strýce Josefa Václava, roku 1772 zdědil i majetek Marie Terezie von Savoyen-Carignan, rozené princezny von und zu Liechtenstein (Kostelec nad Černými lesy, Škvorec ad.), byl skutečným císařským tajným radou a od roku 1771 rytířem Zlatého rouna. Se svou manželkou Marií Leopoldinou hraběnkou von Sternberg (1733-1809) měl osm dětí. Panujícím knížetem se stal Alois I. Josef (1759-1805), rytíř řádu Zlatého rouna (od 1790) [Členství v řádu Zlatého rouna uvádím jen do roku 1800 (viz poznámku č. 138), v pozdějších letech je členství v řádu (nejen) u Liechtensteinů stále rozšířenější]. Roku 1785 vlastnili Liechtensteinové 11% všech moravských velkostatků. Po jeho smrti se stal 10. knížetem jeho bratr Jan I. Josef (1760-1836), významný rakouský vojevůdce. Podařilo se mu potvrdit suverenitu Liechtensteinska i po Vídeňském kongresu (1806-1815 v rámci Rýnského a 1815-1866 Německého spolku), roku 1807 koupil panství Liechtenstein u Mödlingu, 1814 i panství Liechtenstein u Judenburgu a řadu dalších statků v Rakousku a Uhrách. Jan I. Josef financoval také rozsáhlou stavební činnost, zejména v lednicko-valtickém areálu. Jeho syny se rod rozdělil na čtyři linie:
1. Alois II. Josef 11. kníže a vladař domu von und zu Liechtenstein (1796-1858) je známý především svými zemědělskými aktivitami a stavbou nového lednického zámku. Roku 1842 jako první člen rodu navštívil Knížectví Liechtenstein, nechal také vytvořit liechtensteinskou hymnu, z čehož je patrná postupná orientace rodu na jejich alpské miniknížectví. Se svou manželkou Františkou hraběnkou Kinsky (1813-1881) měl jedenáct dětí. Z nich 12. knížetem se stal Jan II. (1840-1929), dědičný člen panské sněmovny rakouské říšské rady, který roku 1862 vyhlásil plnou suverenitu Knížectví Liechtenstein, dal státu ústavu a svolal parlament. Za dlouhou dobu jeho vlády byla ústava dvakrát změněna (1918 a 1921 - poslední úprava platí dodnes [Text ústavy má RATON 1949 : 213-149, nyní je přístupný i na Internetu na adrese: http://www.firstlink.li/regierung/verfassung.htm]) a Liechtensteinsko po roce 1918 změnilo svou orientaci z Rakousko-Uherska na Švýcarsko, s nímž byla roku 1923 uzavřena smlouva o peněžní a celní unii.
Pád monarchie v Česku a Rakousku znamenal pozemkovými reformami výrazný zásah do majetkových poměrů rodu. Československá vláda zabavila rodině více než třetinu pozemkového majetku [Viz DALLABONA* 1978; též SEDLÁČEK 1928], aniž byla ochotna přistoupit na kompenzace, z toho důvodu také odmítla uznat Liechtensteinsko za suverénní stát.
Nástupcem Jana II. se stal jeho bratr František (1853-1938), který pokračoval v bratrově filantropické činnosti, roku 1937 založil liechtensteinský Záslužný řád o šesti třídách. Jeho manželství s Alžbětou von Gutmann (1875-1947) bylo bezdětné a jeho nástupcem se tedy stal František Josef II. z linie č. 2.
2. František Jáchym princ von und zu Liechtenstein (1802-1887), generál rakouské jízdy a člen panské sněmovny zdědil majorát, tvořený čtveřicí štýrských statků, zakoupených převážně jeho otcem (Deutsch-Landsberg, Hollenegg, Frauenthal a Riegersburg). Z manželství s Julií hraběnkou Potockou (1818-1895) se tři synové dožili dospělého věku: nejmladší Jindřich (1853-1914) se stal velkopřevorem české provincie řádu Maltézských rytířů, prostřední Alois (1846-1920) se věnoval politice, zanechal po sobě čtyři dcery (poslední zemřela Jindřiška, jeptiška řádu sv. Benedikta, roku 1958). Nejstarší Alfred Alois (1842-1907), dědičný člen panské sněmovny byl ženatý se svou sestřenicí Jindřiškou princeznou von und zu Liechtenstein (1843-1931), čtyři z jejich synů založili rodové linie:
2.1. Alois (1869-1955), majitel velkostatku Velké Losiny se roku 1903 oženil s Alžbětou Amálií arcivévodkyní von Österreich (1878-1960). Jejich nejstarší syn František Josef II. (1906-1989) se stal roku 1938 14. knížetem von und zu Liechtenstein, ještě roku 1938 přesídlil z Vídně do Vaduzu. Roku 1939 se mu podařilo odvrátit obsazení Liechtensteinska Německem. Přestože Liechtensteinsko neuznalo Mnichovskou dohodu ani vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byl zbylý majetek Liechtensteinů v Čechách a na Moravě roku 1945 konfiskován [Zajímavá ukázka dobové ideologizace: HRUBANT 1945]. Za vlády Františka Josefa II. došlo k proměně "zaostalého" alpského území v hospodářsky rozvinutou zemi, jejíž HDP v přepočtu na obyvatele patří údajně k nejvyšším na světě. Nástupcem Františka Josefa II. se stal roku 1984 rsp. 1989 jeho nejstarší syn Jan Adam II. 15. kníže von und zu Liechtenstein (*1945). Se svou manželkou Marií hraběnkou Kinsky (*1940) má čtyři děti (dnes už i vnoučata). Po roce 1989 se Liechtensteinsko, přijaté roku 1978 do Rady Evropy, 1990 do OSN a 1991 do Evropského sdružení volného obchodu (což ukazuje na snahu vést samostatnější zahraniční politiku), pokusilo navázat diplomatické styky s Československem rsp. ČR. Tato snaha nebyla úspěšná, protože uznáním suverenity knížectví by Česká republika byla postavena před nutnost vyrovnat se s majetkovými nároky rodu v Česku. Raději tedy nechává problém nevyřešený, což zřejmě jen potvrzuje oprávněnost liechtensteinských nároků [V této souvislosti je zajímavý rozhovor s Janem Adamem II.: SCHILDBERGER* 1993].
Manželství bratrů Jana Adama II. jsou také požehnána dětmi [Pro novější údaje viz GHDA 1968; SCHWENNICKE 1984 : Tf. 35-38; LOUDA–MACLAGAN 1991], zmiňme se už jen o bratrech jeho otce Františka Josefa II.: princ Karel Alfred (1910-1985) se oženil s Anežkou arcivévodkyní von Österreich (*1928) a má s ní sedm dětí, princ Jiří (*1911) má s Kristýnou vévodkyní von Württemberg (*1924) také sedm dětí, Jindřich (*1920) je otcem tří dětí - jejich matkou je Amálie hraběnka Podstatsky-Lichtenstein (*1935).
2.2. Jan princ von und zu Liechtenstein (1873-1959) měl s manželkou Marií hraběnkou Andrássy (1886-1961) čtyři syny, z nichž dvěma rod v mužské linii pokračuje: Alfredem (1907-1991), majitelem rakouského Holleneggu, který má s Ludmilou princeznou z Lobkowicz (1908-1974) čtyři děti (a vnuky), a Janem (1910-1975), ženatým s Karolinou hraběnkou von Ledebur-Wicheln (*1912), jenž má čtyři děti. Jedním z nich je Albrecht Jan (*1944), který roku 1966 uzavřel morganatický sňatek s Tamarou Nyman (*1939), kvůli němuž byl 28. ledna 1971 i se svými potomky vyloučen z liechtensteinského rodu (a byl mu udělen titul svobodný pán von Landskron).
2.3. Alfred Roman (1875-1930) měl se svou manželkou Terezií Marií princeznou zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Spielberg (1887-1971) čtyři děti a dvanáct vnuků (narozených se jménem Liechtenstein).
2. 4. Princ Karel Alois (1878-1955) působil jako místodržící Knížectví Liechtenstein. Z jeho manželství s Alžbětou kněžnou von Urach (1894-1962) se narodily čtyři děti. V osobě nejmladšího prince Wolfganga (*1934) pokračuje rod Liechtensteinů, zatímco jeho nejstarší bratr Vilém (*1922) 11. července 1950 ztratil nárok na jméno, titul a práva rodu Liechtensteinů (byl mu udělen titul hrabě von Hohenau) kvůli morganatickém sňatku s Emmou Felicií von Gutmanstahl-Benvenuti (*1926). Mají čtyři děti.
3. Karel Jan princ von und zu Liechtenstein (1803-1871) se stal majorátním pánem v dolnorakouském Neulengbachu. Jeho linie vymřela jeho vnukem Karlem roku 1892.
4. Polní maršálek Eduard František (1809-1864) se oženil s Honorií hraběnkou Chołoniewskou (1813-1869), jejich syn Alfred (1840-1885) měl s Annou hraběnkou von Degenfeld-Schonburg (1849-1933) dva syny:
4.1. Bedřich (1871-1959) byl generál-majorem rakouské císařské armády a vlastnil ve Štýrsku a Korutanech panství Rosegg, Viktring a Liechtenstein, měl s Irmou hraběnkou Apponyi (1877-1956) pět dětí a stejný počet vnuků se jménem Liechtenstein.
4.2. JUDr. Eduard (1872-1951) měl pět dětí s Olgou hraběnkou von Pückler und Limpurg (1873-1966). Pokračovatelem rodu se stal princ Ferdinand (1901-1981), který se v druhém manželství oženil se švédskou šlechtičnou Britou Nordenskiöldovou (1919-1971) - jejich syn Jan (*1941) má dvě děti. Ferdinandovo první manželství bylo morganatické - dvě děti se Shelagh Brunnerovou (*1902) nesou od 10. března 1926 titul hrabě / hraběnka von Rietberg a jsou vyloučeny z domu Liechtensteinů.
Tolik tedy Úvod do dějin rodu. Trochu stručný a také trochu rozvláčný.
Nahoru
9. Prameny a literatura
MZA–JP = Moravský zemský archiv, Brno: Josef Pilnáček, pozůstalost, G 73;
MZA–LVZAB = Moravský zemský archiv, Brno: Listiny vrchního zemského soudu v Brně, G 6;
MZA–RAC = Moravský zemský archiv, Brno: Rodinný archiv Collaltů, G 169;
MZA–RASR = Moravský zemský archiv, Brno: Rodinný archiv Salm-Reifferscheidů, Rájec, G 150;
SZM–H = Slezské zemské muzeum, Opava: Ing. Jan Havlica (pozůstalost), E VI;
SZM–NS = Slezské zemské muzeum, Opava: Numismatické sbírky;
SZM–SOSP = Slezské zemské muzeum, Opava: Sbírka odlitků slezských pečetí;
ZAO–AS= Zemský archiv, Opava: Slezský stavovský archiv;
ZAO–HÚKOK = Zemský archiv, Opava: Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského;
ZAO–SOP = Zemský archiv, Opava: Sbírka odlitků pečetí;
– – –
Nahoru
Actenstücke* 1832 = Actenstücke in Sachen der Fürsten von Lichtenstein, Kläger, gegen den Fürsten von Kaunitz-Rietberg, Verklagten, die Succession in die Grafschaft Rietberg betreffend. b. m. 1832;
Arndt* 1964 = Jürgen Arndt, Hofpfalzgrafen-Register. Bd. I. Neustadt an der Aisch 1964;
Bauer* 1882 = František Bauer, Krypta na Vranově. Brno 1882;
Bistřický–Spurný 1991 = Jan Bistřický – František Spurný – Ludvík Václavek – Metoděj Zemek (edd.), Moravské a slezské listiny liechtenštejnského archívu ve Vaduzu. I. (1173-1380). Brno – ad. 1991;
Blažek 1885 = Konrad Blažek, Der Adel von Oesterreichisch-Schlesiens. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. IV/11. Nürnberg 1885 / reprint: Neustadt an der Aisch 1977;
Blažek 1890 = Konrad Blažek, Der abgestorbene Adel der preußischen Provinz Schlesien un der Oberlausitz. Teil 2. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. VI/8. Nürnberg 1890 / reprint: Neustadt an der Aisch 1977;
Bohatta* 1911 = Hanns Bohatta, Liechtensteinische Bibliographie. I-III. b. m. 1911;
Braun 1914 = Edmund Wilhelm Braun (ed.), Urkunde über die Verleihung des Fürstentums Troppau. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch-Schlesiens 9, 1914 (= Festschrift anläßlich der Dreijahrhundertfeier der am 4. Jänner 1614 erfolgten Verleihung des Herzogtums Troppau an das Fürstenhaus Liechtenstein. Troppau 1914), S. 73-77;
Bretholz 1930 = Bertold Bretholz (ed.), Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414. Reichenberg - Komotau 1930;
Buben 1994 = Milan Buben, Encyklopedie heraldiky. Praha 1994;
Buben 1995 = Milan M. Buben, Liechtensteinové. I-II. část. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku 11, 1995, č. 49; 50, s. 108-120; 99-111;
Calagius 1608 = Miloslav Okál (ed.): Melpomenina poľnica. Jesenskovci v 16. a 17. storočí. Martin 1986 / poznámka: jde o edici spisu Andrea Calagia Melpomenes Buccina z roku 1608 ke svatbě Izaiáše Jesenského z Velkého Jesena a Magdalény Benckovej;
Čarek 1985 = Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích. Praha 1985;
Dallabona* 1978 = Lucia Dallabona, Die Bodenreform in der Tschechoslowakei nach dem 1. Weltkrieg unter besonderer Berücksichtigung des fürstlich – liechtensteinischen Besitzes. Wien 1978;
Elvert 1860 = (Christian) ď Elvert, Die Exemtion des Hauses Lichtenstein. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1860, Nr. 3, S. 17-19;
Elvert 1860a = (Christian) ď Elvert, Die Fideicommisse in Mähren und Schlesien. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1860, Nr. 6, 7, S. 42, 52;
Elvert 1862 = (Christian) ď Elvert, Das liechtenstein'sche Exemtions-Privilegium. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1862, Nr. 10, S. 78-79;
Elvert 1879 = (Christian) ď Elvert, Das fürstliche Haus Liechtenstein. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1879, Nr. 1, S. 6-7;
Falke 1868 = Jacob (von) Falke, Geschichte des fürstlichen Hauses von Liechtenstein. Bd. I-III. Wien 1868, 1877, 1882;
Fleischer* 1910 = Victor Fleischer, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler. Veröffentlichungen der Gesellschaft für neuere Geschichte Oesterreichs 1, 1910;
Fridensburg 1899 = F. Fridensburg, Schlesiens neuere Münzgeschichte - Codex diplomaticus Silasiae. Bd. XIX. Breslau 1899;
Friedensburg–Siger 1901 = F. Fridensburg – H. Sieger, Schlesiens Münzen und Medaillen der Neuren Zeit. Breslau 1901;
Fukala 1998 = RF (Radek Fukala), Liechtenstein. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 10. Ostrava 1998, s. 90-108;
GH 1941 = Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Fürstlichen Häuser (Gothaisches Hofkalender), Jg. 178. Gotha 1941, S. 63-67 / poznámka: aktuální genealogický přehled vycházel v rámci GH od roku 1766 do roku 1944;
GHdA 1968 = Genealogisches Handbuch des Adels. Fürstliche Häuser, Bd. VIII. Limburg an der Lahn 1968, S. 97-110 / poznámka: aktuální genealogický přehled vychází v rámci GHdA od roku 1951 dodnes (naposledy 1997);
Gnevkow 1932 = Rudolf Gnevkow-Blume, Die Wappen der Herren von Kuenring. Unsere Heimat. Monatsblatt des Vereins für Landeskunde und Heimatschutz von Niederösterreich und Wien 5, 1932 (separát, 10 s.);
Goldmann 1976 = Friederike Goldmann a kol., Österreichisches Städtebuch. Bd. IV. Die Städte Niederösterreichs. Teil 1-3. Wien (1) 1988, (2) 1976, (3) 1982;
Grote* 1873 = (Hermann Grote), Das fürstlich Liechtensteinische Wappen. Numismatischer Anzeiger 4, 1873, S. 34-36;
Grote 1877 = H. Grote, Stammtafeln. Leipzig 1877 / reprint: Leipzig 1990;
Haas 1948 = Antonín Haas (ed.), Archiv Žerotínsko-Vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624; 1625-1744. Praha 1948; Opava 1993;
Hanthaler* 1820 = C. Hanthaler, Recensus diplomatico genealogicus archivii Campililiensis. Wien 1820;
Hartmann–Weittenhiller 1880 = Ernst von Hartmann-Franzenshuld – Moritz Maria von Weittenhiller, Heraldische Handschriften. I. Stammbücher. Heraldisch-genealogischen Zeitschrift, Organ des Heraldisch-genealogischen Vereins "Adler" 9-10, (= Jahrbuch des Heraldischen Vereins "Adler" 6-7,) 1879-1880 (1881), S. 26-66;
Haupt* 1983 = Herbert Haupt (ed.), Fürst Karl I. von Liechtenstein, Hofstaat und Sammeltätigkeit. Bd. 1-2. Wien – Graz 1983;
Haupt* 1998 = Herbert Haupt (ed.), Von den Leidenschaft zum Schönen. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein (1611-1684). Bd. 1-2. Wien – Graz 1998;
Hefner* 1854 = Otto Titan von Hefner, Die Wappen der deutschen Landesfürsten. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Nürnberg 1854 / reprint: Neustadt an der Aisch 1981;
Henning–Jochums 1984 = Eckart Henning – Gabriele Jochums, Bibliographie zur Heraldik. Schrifttum Deutschlands und Österreichs bis 1980. Köln – Wien 1984;
Henning–Jochums 1995 = Eckart Henning – Gabriele Jochums, Bibliographie zur Sphragistik. Schrifttum Deutschlands, Österreichs und der Schweiz bis 1990. Köln – Weimar – Wien 1995;
Hofmann 1900 = Hfn (Ladislav K. Hofmann), z Liechtensteina. Ottův slovník naučný. XV. Praha 1900 / reprint: Praha 1999, s. 1055-1058;
Hofmeister 1990 = Herbert Hofmeister, Pro conservanda familiae et agnationis dignitate. Das liechtensteinische Familien-Fideikommiß als Rechtsgrundlage der Familien- und Vermögenseinheit. In: Oberhammer 1990, S. 46-63;
Hoheneck 1727 = Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck, Die löbliche Herren Herren Staende des Erz-Herzogthumb Oesterreich ob der Ennß als: Praelaten, Herren, Ritter und Staedte Oder Genealog- und Historische Beschreibung. I. Theil. Passau 1727, S. 595-639;
Hosák–Zemek 1981 = Ladislav Hosák – Metoděj Zemek a kolektiv, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. Jižní Morava. Praha 1981;
Hrubant 1945 = Jaroslav Hrubant, Liechtensteinové. K dějinám páté kolony u nás. Praha 1945;
Chocholatý 1989 = František Chocholatý, Die heraldische Verzierung der Landtafelbücher des Fürstentums Troppau. Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik. Bd. 15 (29), 1989-1990, S. 197-206;
Chocholatý 1992 = František Chocholatý, Vývoj zemského znaku země opavské. Heraldica viva. Sborník příspěvků z konference českých, moravských a slezských heraldiků, konané ve dnech 7.-8. června 1991 v Pardubicích. Pardubice 1992, s. 41-50;
Indrová 1968-1998 = Jana Indrová a další, Bibliografie historicko-vlastivědné literatury Severomoravského kraje za léta 1945-1995. Svazek [1]-[8]. Opava 1968-1998;
Janáček–Louda 1988 = Josef Janáček – Jiří Louda, České erby. Praha 1988 (1. vydání 1974);
Jenne 1910 = Rudolf Jenne, Briefe an der Herrn und Fürsten Carl von Liechtenstein von Papst Clemes VIII., Papst Paul V., Kaiser Rudolf II., Mathias, ales Erzherzog, König und Kaiser, Kaiser Ferdinand II., und Herzog Maximilian von Bayern (1599 bis 1625) - Documenta Lichtensteiniana. Bd. 17. Viennae [1910?];
Kadich–Blažek 1899 = Heindrich Edlen von Kadich – Conrad Blažek, Der mährische Adel. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. IV/10. Nürnberg 1899 / reprint: Neustadt an der Aisch 1979;
Kasík 1996 = Stanislav Kasík, Rodové heraldické památky na Děčínsku a Šluknovsku. Děčín 1996;
Keiblinger* 1851 = I. F. Keiblinger, Geschichte des Benediktinerstiftes Melk. Wien 1851;
Kirnbauer 1909 = Johann Evangelista Kirnbauer von Erzstätt, Niederoesterreichischer Adel, J. Siebmacher's großes Wappenbuch. Bd. ??/?, Teil 1, A-R. Nürnberg 1909 / reprint: Neustadt an der Aisch 1983;
Král 1900 = Vojtěch Král z Dobré Vody, Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových. Praha 1900;
Král 1969 = Adolf B. Král, Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Vlastivědný věstník moravský 21, 1969, s. 121-131;
Král 1991 = Adolf B. Král, Heraldická kuriozita – pohřební štíty z Vranova u Brna. Vlastivědný věstník moravský 43, 1991, s. 22-25;
Krejčík 1979 = Tomáš Krejčík, Erb knížat z Lichtenštejna. Zprávy brněnské pobočky České numismatické společnosti 1979, č. 31, srpen – příloha Heraldické znaky na mincích 3, s. [I]-[IV];
Kubíček 1946-1998 = Jaromír Kubíček a jiní, Moravika – vlastivědná literatura za rok 1945-1997. Vlastivědný věstník moravský 1, 1946 - 50, 1998;
Lipczyńska 1997 = Beata Lipczyńska, Barokowa panorama Śląska. Malowidl a Felixa Antona Schefflera w gmachu uniwersytetu wrocławskiego. Roczniki sztuki s ląskiej 16, 1997, s. 117-139;
Lobkowicz 1991 = František Lobkowicz, Zlaté rouno v Čechách. Heraldika a genealogie 24, 1991, s. 181-281;
Loserth 1905 = Johann Loserth, Zur Geschichte des Hauses Liechtenstein-Murau. Steirische Zeitschrift für Geschichte 3, 1905, S. 24-25;
Louda–Maclagan 1991 = Jiří Louda – Michael Maclagan, Lines Of Succession. Heraldry Of The Royal Families Of Europe. Martin [1991];
Martin* 1976 = Georges Martin, Histoire et généalogie de la Maison de Liechtenstein. La Ricamarie 1976;
Megiser 1631 = Hieronymus Megiser, Genealogia Illustrisima Familiae Lichtensteiniana a Niclspurg. Ingolstadii 1631 / poznámka: práce vznikla roku 1617, neměl jsem k dispozici tisk z roku 1631, ale dobový opis, uložený: ZAO, Jesuité v Opavě, kart. 25, i. č. 434, sign. Fasc. 2006/1;
Meraviglia 1886 = Rudolf Johann Graf Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel. J. Siebmacher's großes Wappenbuch. Bd. IV/9. Nürnberg 1886 / reprint: Neustadt an der Aisch 1979;
Missong 1882 = Alexander Missong, Die Münzen des Fürstenhauses Liechtenstein. Numismatische Zeitschrift 14, 1882, S. 109-190 (separát: 86 S., 8 Tfn.);
Mitis* 1908 = Oscar Frhr. von Mitis, Gundacker von Liechtensteins Anteil an der kaiserliche Zentralverwaltung (1606-1654). Wien 1908;
Mitscha 1933 = Herbert von Mitscha-Märheim, Die Herren von Mistelbach in Niederösterreich. Monatsblatt der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft "Adler" 1933, Bd. XI (1931-1934), Nr. 35-36 (635-636), S. 357-374;
Mitscha* 1971 = Herbert Mitscha-Märheim, Zur Geschichte der älteren Liechtensteiner und ihres Besitzes in Niederösterreich. Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft Adler 8, 1971-1973, S. 19-46;
Morr 1914 = Josef Morr, Ein literarisches Mausoleum des Troppauer Jesuitenkollegiums aus dem Jahre 1643 für den Fürsten Maximilian von Liechtenstein. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch-Schlesiens 9, 1914 (= Festschrift anläßlich der Dreijahrhundertfeier der am 4. Jänner 1614 erfolgten Verleihung des Herzogtums Troppau an das Fürstenhaus Liechtenstein. Troppau 1914), S. 3-28;
Müller 1984 = Karel Müller, Heraldická výzdoba zemských desk opavských a krnovských. Sborník příspěvků z II. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava, 15.-16. 10. 1983. Ostrava 1984, s. 33-36;
Müller 1992 = Karel Müller, Heraldická symbolika Slezska. Slezsko. Opava 1992, s. 89-92;
Müller 1996 = Karel Müller, Pečeti, znak a prapor města Úsova, Střední Morava 2, 1996, č. 2, s. 82-83;
Neubecker 1988 = Ottfried Neubecker, Le grand livre de l' heraldique. L' histoire, l'art et la science du blason. Bruxelles 1988 / poznámka: překlad z angličtiny, v níž kniha vyšla poprvé roku 1976;
Novák 1980 = Jozef Novák, Rodové erby na Slovensku I. Kubínyiho zbierka pečatí. Martin 1980;
Oberhammer 1981 = Evelin Oberhammer, Das Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein. Scrinium. Zeitschrift des Verbandes österreichischer Archivare 24, 1981, S. 165-184;
Oberhammer 1990 = Evelin Oberhammer (ed.), Der ganze Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit. Wien – München 1990;
Oberhammer 1990a = Evelin Oberhammer, Viel ansehnliche Stuck und Güeter. Die Entwicklung des fürstlichen Herrschaftsbesitzes. In: Oberhammer 1990, S. 33-45;
Oberhammer 1991 = Evelin Oberhammer, Das Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein. Archives et Bibliotheques de Belgique 62, 1991, S. 467-485;
Palát 1983 = Pavel Palát a kolektiv, Bibliografie české práce heraldické. I. (1901-1980). Ostrava 1983;
Pantz 1931 = Anton Frhn von Pantz, Heraldische Denkmale der Kirchen zu Murau. Monatsblatt der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft "Adler" 1931, Bd. XI (1931-1934), Nr. 9-10 (609-610), S. 106;
Papoušek 1956 = František Papoušek, Mince, bony, medaile, vyznamenání a řády opavských a krnovských knížat z Lichtenštejna. Slezský numismatik. 5. zpráva numismatického kroužku při Slezském museu v Opavě 1956, (č. 5), říjen, s. 1-6; Slezský numismatik. 6. zpráva (...) 1957, (č. 6), leden, s. 1-3; Slezský numismatik. 8. zpráva (...) 1957, (č. 8), červen, s. 1-3; Slezský numismatik. 11. zpráva (...) 1958, (č. 11), únor, s. 4;
Paprocký 1593: Bartholoměg Paprocký z Glohol a Paprocké Woly, Zrdcadlo Slawného Margkrabstwí Morawského. Olomouc 1593 / reprint: Ostrava 1993, list 143-145;
Peter 1871 = Anton Peter, Die Wappen in den schlesischen Landtafelbücher. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 1, 1871, S. 49-50, 60-63, 71-72;
Pfeifer 1997 = Gustav Pfeifer, Liechtenstein-Karneid, Liechtenstein-Nikolsburg und Li(e)chtenstein. Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik. Bd. 19 (33), 1997-1998, S. 105-117;
Pilnáček 1930 = Josef Pilnáček, Staromoravští rodové. Vídeň 1930 / reprint: Brno 1972, 1996;
Pilnáček 1942 = Josef Pilnáček, Památník Ezaiáše Jesenského z Velké Jeseně 1599-1631. Časopis Rodopisné společnosti československé 14, 1942, s. 11-15 / poznámka: avizovaný druhý díl článku nebyl publikován;
Press – Willoweit* 1987 = Volker Press – Dietmar Willoweit (edd.), Liechtenstein – Fürstliches Haus und staatliche Ordnung. Geschichtliche Grundlagen und moderne Perspektiven. München – Vaduz – Wien 1987;
Prokop 1904 = August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung. Bd. III. Wien 1904;
Raton 1949 = Pierre Raton, Les Institutions de la Principauté de Liechtenstein. Paris 1949;
Reichert 1981 = Hermann Reichert, Rosensiegel Ulrichs von Liechtenstein. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 46-47, 1981, S. 425-440, 2 Tfn;
Rentzmann 1924 = W. Rentzmann, Numismatisches Wappen-Lexicon des Mittelalters und der Neuzeit. Staaten und Städtewappen. I (tab.)-II (rejstřík). Halle 1924;
Sedláček 1925 = August Sedláček, Českomoravská heraldika. II. Část zvláštní. Praha 1925 / reprint: Praha 1996, s. 509;
Sedláček 1928 = Jaromír Sedláček, Právní pozice rodu knížat z Liechtensteinu a na Liechtensteině podle práva československého. Praha 1928;
Schildberger* 1993 = František Schildberger, Nejsme Rakušané, ani Němci. Rozhovor s knížetem Janem Adamem II. Lidové noviny 6, 1993, č. 37, 15. února, s. 4;
Schöpfer* 1996 = Gerald Schöpfer, Klar und fest: Geschichte des Hauses Liechtenstein. Riegersburg 1996;
Schwarzenberg 1941 = Karel Schwarzenberg, Heraldika čili Přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha 1941 / reprint: Uherské Hradiště 1992 / Doplňky a rejstřík. Praha 1971;
Schwennicke 1984 = Detlev Schwennicke, Europäische Stammtafeln. Stammtafeln zur Geschichte der europäischen Staaten. Neue Folge. Bd. III/1. Marburg 1984, Taf. 30-41;
Siegenfeld 1895 = Alfred Anthony Ritter von Siegenfeld, Innerösterreichische Rosensiegel. Jahrbuch der k. k. Heraldischen Gesellschaft "Adler" 5-6 (Neue Folge), 1895, S. 461-484, 4 Tfn;
Siegenfeld 1909 = A(lfred Anthony Ritter) von Siegenfeld, Das Stadwappen von Feldsberg. Monatsblatt der kais. kön. Heraldischen Gesellschaft "Adler" 1909, VI. Bd. (1906-1910), Nr. 41 (341), S. 329-333;
Stloukal 1912 = Karel Stloukal, Karel z Lichtenštejna a jeho účast na vládě Rudolfa II. (1596-1607). Český časopis historický 18, 1912, s. 21-37, 153-169, 389-434;
Strnad 1982 = Josef Strnad, Jílovská minucí 1982. Minesängři. Praha 1982;
Švábenský 1993 = Mojmír Švábenský, Listina Karla z Lichtenštejna z roku 1625 pro Valtice. Jižní Morava 1993, sv. 32, s. 199-205;
Toison 1962 = La Toison ď or. Cinq Siécles ď Art et ď Histoire. Exposition 14 juillet - 30 septembre 1962. Catalogue. Bruges 1962;
Valdštejn 1602 = Marie Koldinská – Petr Maťa (edd.), Adam mladší z Valdštejna: Deník rudolfinského dvořana 1602-1633. Praha 1997;
Waldbott 1872 = Friedrich von Waldbott-Bassenheim, Steirmärkisches Wappenbuch von Z. Bartsch vom Jahre 1567. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 2, 1872, S. 72-74;
Wanger* 1995 = Harald Wanger, Die Regierenden Fürsten von Liechtenstein. Triesen - Neustad an der Aisch 1995;
Wappen 1913 = Zum Wappen der Fürsten von und zu Liechtenstein. Mittheilungen des Heraldischen Vereins "Zum Kleeblatt" in Hannover 24, 1913, S. 92;
Wappenkalender 1737; 1756 = Geschichts-, Geschlechts- und Wappen- Kalender auf das Jahr 1737; 1756. Nürnberg 1737;
Weinlich* 1885 = Antonín Weinlich, Krypta knížecího rodu z Liechtensteinu na Vranově. Brno 1885 / poznámka: 2. vydání vyšlo roku 1890;
Weinlich* 1889 = Antonín Weinlich, Die fürstliche Liechtensteinsche Familiengrust zu Wranau in Mähren. Brünn 1889;
Weinlich 1892 = Antonín Weinlich, Mariánské poutní místo Vranov. Brno 1892;
Wilhelm* b. d. = Gustav Wilhelm, Stammtafel des fürstlichen Hauses von und zu Liechtenstein. Vaduz b. d.;
Wilhelm 1950 = Gustav Wilhelm, Fürst Karl von Liechtenstein und seine genealogischen und heraldischen Bestrebungen. Die Entwicklung des Wappens der Fürsten von Liechtenstein. Neues Jahrbuch der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft Adler 2, 1947-1950, S. 5-14;
Wilhelm* 1951 = Gustav Wilhelm, Zur ältesten Geschichte des Hauses Liechtenstein. Neues Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft Adler 3, 1951-1954, S. 12-19;
Wilhelm 1990 = Gustav Wilhelm, Sichst hie diß Wappen abgemalt. Die Entwicklung des fürstlichen Wappens. In: Oberhammer 1990, S. 204-212;
Winkelbauer 1996 = Thomas Winkelbauer, Das "Fürstentum Liechtenstein" in Südmähren und Mährisch Kromau (bzw. Liechtenstein) als Residenzstadt Gundakers von Liechtenstein und seines Sohnes Ferdinand. Opera historica 5, 1996, s. 309-334;
Winkelbauer* 1998 = Thomas Winkelbauer, Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein (1580-1658), ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Universität Wien, habilitační práce 1998;
Witzgrill 1872 = Franz Karl Witzgrill, Schauplatz des niederösterreichischen landsäßigen Adels vom herren- und Ritter- Stande. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 2, 1872, S. 29-33;
Wurzbach 1866 = Constant von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Bd. XV. Wien 1866, S. 109-171;
Zelenka 1985 = Aleš Zelenka, Sudetendeutsches Wappenlexikon. Ortswappen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Passau 1985;
Zemek 1972 = Metoděj Zemek (red.), Hustopeče. Dějiny města. Hustopeče 1972;
Zemek–Turek 1983 = Metoděj Zemek – Adolf Turek, Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173-1526. Sborník archivních prací 33, 1983, s. 149-296 (1173-1490), 483-527 (1491-1526);
Zíbrt 1900 = Čeněk Zíbrt, Bibliografie české historie. Díl I. Praha 1900;
Zitzenhacker* 1958 = Walter Zitzenhacker (ed.), Ulrich von Liechtenstein. Narr im hohen Dienst. Graz 1958;
Zub* 1902 = Felix Zub, Beiträge zur Genealogie und Geschichte der steirischen Liechtensteine. Veröffentlichungen der Historischen Landes-Commission für Steiermark 15, 1902 (zvláštní otisk, 64 s.).
Nahoru
Poznámka:
Protože tato práce má svůj smysl nejen v tématu, kterému se věnuje, ale také v tom, že to je ročníková práce, bude posuzována nejen podle kvality zpracování informací, ale také "z formálního hlediska". Smysl této technické poznámky je potom ve vysvětlení těch drobností, které by se mohly jevit jako formální zvláštnosti, příp. nedostatky práce.
1. Poznámky vztahující se k textu umisťujeme dospodu strany, k níž příslušejí, nikoli tedy na konec textu – textový editor, v němž s textem pracujeme, to dobře umožňuje, práce je tak přehlednější.
2. Použitou literaturu (prameny) citujeme zkratkou, která má tuto strukturu: jméno autora, rok vydání : strana. Úplný bibliografický záznam je umístěn v závěrečném seznamu použitých pramenů a literatury. Tento způsob "citací" šetří místem i časem, v němž je potřeba práci převést do psané podoby.
3. Komunistická diktatura se ošklivě podepsala také na fondech českých, moravských i slezských veřejných i soukromých knihoven, celou řadu titulů vydaných mimo území Česka, které by práci mohly doplnit, tedy nelze v ČR sehnat, mezinárodní výpůjční služba je drahá a zdlouhavá. Pokud jsme tedy informováni o existenci nějakého titulu, který by v daném kontextu mohl být zajímavý, neměli jsme ovšem možnost se s ním přímo seznámit, označujeme odkaz na něj hvězdičkou.
4. V seznamu použité literatury (pramenů) se snažíme o jednotnou strukturu bibliografických záznamů, danou příslušnou platnou normou, od níž se odchylujeme (pokud je nám známo) pouze ve dvou bodech: křestní jméno autora uvádíme celé a před příjmením, jelikož autor se skutečně jmenuje Jiří Nebeský a ne Nebeský, Jiří, nebo dokonce Nebeský, J.. Naproti tomu jsme vypouštěli údaj o nakladateli. Pro zaštítění obou zásahů lze najít dostatek dobrých vzorů i důvodů.
5. Používáme důsledně (mimo bibliografických záznamů) podobu jména Liechtenstein, nikoli Lichtnštejn, Lichtenštejn, případně Lichtenstein (byť tato podoba je u některých členů rodu doložena jako autentická), dáváme tedy přednost skutečně (nejčastěji) používané, nikoli počeštěné, variantě. Stejně tak se u šlechtických příjmení co možná nejdůsledněji držíme skutečně používaných podob (tedy "von und zu + jméno v nominativu"), zatímco křestní jména uvádíme v pokud možno české podobě – např. Dětřich von Liechtenstein (= Dietrich von Liechtenstein). Myslíme, že je to smysluplné, i když jde samozřejmě o řešení stejně diskutabilní jako uvádět celé jméno v počeštěné či poněmčené variantě.Nahoru
zpátky na webLIECHTENSTEINcz