{{ zpět
nakladatelství TICHÝ TYP @ Příběh lágru - rozhovory
zpět }}
autorský rozhovor nad knížkou "Příběh lágru"
Co nejrychleji zapomenout

na zámku 10. 11. 2003 "Příběh lágru" působí extrémně "protičesky", zejména v úvodních kapitolách.
Nemyslím, že by to byla "protičeská" knížka a už vůbec není extrémní. Ovšem jistě se najdou lidé, kteří ji tak budou vnímat. Samozřejmě jako extrémní se to může zdát člověku, který prošel českým vzdělávacím systémem před rokem 1990 a o téma historie spolužití Čechů a Němců se odborně nezajímá. Zatímco odborná diskuze se za poslední léta výrazně pohnula, běžné chápání česko-německé historie je u nás stále velmi prosycené šovinismem.

Šovinismem?
Celý náš pohled na historii českých zemí je už po dvě staletí budován tak, že v prvním plánu se odehrává život českého etnika a někde vzadu se občas mihnou čeští Němci. Přitom po staletí tu žili Češi i Němci takříkajíc v poměru jedna ku jedné - tři staletí byla němčina druhou řečí státu a Němci tvořili v Čechách i na Moravě zhruba jednu třetinu obyvatel. Nevědomost je v tom, že to nevíme a nevnímáme. A šovinismus je v tom, že to nechceme vidět. Šovinistické je to, že Němce, kteří tu žili půl tisíciletí i déle, klidně označujeme za přistěhovalce. Šovinistické je brát Čechy jako "domácí" a Němce jako "hosty", které můžeme v případě nutnosti i vyhnat.

Knížka však nevyvolává dojmem, že odsun Němců v roce 1946 byl "nutný".
Nebyl nutný a nebyl správný. Dávat Němcům za vinu, že propadli nacismu, je absurdní. Nemohli za to o nic víc, než když Češi propadli komunismu. A jak by se nám líbilo, kdyby sem teď přišli Němci a řekli: "provinili jste se tím, že jste byli komunisti, takže vás vystěhujeme, vždyť Čechy byly po staletí součástí naší říše"? Češi se nestali nacisty především proto, že nacismus přicházel z Německa, jakmile na sebe vzal slovanskou podobu, nedokázali se ubránit. A zdůvodňovat vysídlení tím, že Němci byli vlastizrádci Československé republiky je ještě ohavnější. Už připojení německých krajů k ČSR v roce 1918 se odehrálo proti vůli tamních obyvatel. Němci se ocitli ve státě, ve kterém žít nechtěli. Češi dostali dvacet let na to, aby našli s Němci společnou řeč, bohužel se moc nesnažili a poměry v ČSR byly velmi podobné poměrům rakousko-uherským. Jestliže Češi neudělali nic špatného, když nechtěli zůstat součástí Rakousko-Uherska, pak ani Němci ze Sudet neudělali nic špatného, když nechtěli být součástí Československa.

To je hodně odvážné srovnání.
Ale není. Mně to taky trvalo strašně dlouho než jsem si tyhle základní věci uvědomil. Teprve někdy v pětadvaceti (a to už jsem několikátým rokem studoval historii) mi došlo, že na celé to "mnichovské trauma" se dá dívat taky jinak než jako na "národní prohru". To co tehdy prohrálo, byl český šovinismus. Bohužel po válce dostal příležitost k "odplatě".

K čemu je dobré pořád si sypat popel a hlavu a omlouvat se Němcům?
Nemám pocit, že bychom to s tím sypáním popele přeháněli. Většina lidí si pořád myslí, že až na určité výstřelky byl odsun v pořádku. Ale nemyslím, že nějaké omluvy mají smysl, teď už se s tím nic dělat nedá. Domnívám se jen, že pro každého je dobré podívat se na vlastní národ a zakořeněné představy trochu nově. Třeba přitom leccos zjistí i o sobě. Asi kdybych se narodil jako potomek vyhnaných Němců, tak bych zase hledal německé chyby a snažil se najít něco dobrého na Češích. "Příběh lágru" se ovšem odsunu ani moc netýká, jde tam především o poválečné perzekuce Němců - i když, jak se čtenáři dozvědí, ono to s tím vymezením pojmu "Němec" nebylo vůbec jednoduché, takže nakonec někteří "opravdoví Němci" zůstali v Hranicích a jiní "úplní Češi" zase odešli do Německa...

Vytahujete na světlo věci, na které jistě nevzpomínají rádi ani tehdejší mučitelé ani tehdejší mučení.
Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale i těm nejmladším účastníkům tehdejších událostí by bylo dnes hodně přes osmdesát. Většina z nich už nežije a jejich děti za nic nemůžou. Je to historie. I když emocionálně ještě trochu živá.

Takže těm strážným, kteří v internačním táboře několik lidí umučili, žádné stíhání nehrozí?
Myslím, že ne. Ale právník by to věděl jistě. Pravděpodobnost, že někdo z nich žije, je ovšem hodně malá. A vzhledem k tomu, jak se česká justice vypořádává s komunistickými zločinci, to snad ani nestojí za řeč. Vlastně to srovnání s komunismem je zajímavé. V roce 1945 jsme se měli vyrovnat s nacistickou diktaturou - Němce jsme vysídlili a provinilce popravili a uvěznili. Celé to ale bylo tak temné, že jsme o tom brzy přestali mluvit a raději na to zapomněli. Po roce 1989 se exponentům komunistické diktatury nestalo nic - a možná díky tomu o tom pořád mluvíme a zabýváme se tím. Myslím, že je to lepší řešení. A tohle je vlastně moje osobní pointa celého tématu. Pokus vyrovnat se s minulostí násilím (jako v roce 1945) sebou nese tolik nevinných obětí a přehmatů, že je lepší se do toho nepouštět. Kdyby k tomu došlo v roce 1989, vsaďte se, že bychom o tom dnes nemluvili a snažili jsme se co nejrychleji zapomenout. A v roce 2050 by o tom nějaký mamlas napsal knížku.



Mladá fronta Dnes, Olomoucký kraj, 29. 11. 2003, s. 3

Vyrovnání s minulostí nastává, když nezavíráme oči

Hranice - "Češi využili poválečnou situaci k vyřešení sto let trvajícího etnického konfliktu," říká Jiří J. K. Nebeský, autor knihy Příběh lágru, Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945-1946).

Co vás vedlo k napsání knihy?

Hranický historik Václav Bednář mě upozornil, že v přerovském archivu jsou zajímavé protokoly z výslechů, které se týkají hranického lágru pro Němce. Sám se do publikace ale nechtěl pustit. Tak jsem si řekl, že to zkusím a že z toho udělám knížku a ne jen článek v odborném časopise, který si přečte třicet lidí.

V úvodu knihy hovoříte o vyrovnání se s minulostí. Cítíte tedy potřebu se s ní vyrovnat?

Mnoho našich představ o minulosti je mylných. U "husitské revoluce" to trápí už jen pár desítek lidí, ale "národní revoluce" z roku 1945 zajímá pořád ještě tisíce Čechů i Němců. A všichni chtějí vědět, co se skutečně stalo. Chtějí vědět, jestli jejich pocity se shodují s tím, co říkají historikové. A nějaké "vyrovnání se" nastává tehdy, když nezavíráme oči před pravdami jedné i druhé strany. Zkrátka když jsme k tomu problému vnitřně poctiví. Z přečtení knihy mám pocit, že odsun Němců byl zbytečně krutý a nemuselo k němu vůbec dojít...

No, já si to myslím. To české zdůrazňování, že to bylo spravedlivé, protože Němci zavinili válku, podle mě jen zastírá, že Češi využili poválečnou situaci k vyřešení sto let trvajícího etnického konfliktu, v němž byli skálopevně přesvědčeni, že Česko je jen a jen jejich země a Němci jsou přistěhovalci. Druhá věc je, jestli by dnes pohraniční oblasti nevypadaly jako Severní Irsko, kdyby k vysídlení nedošlo.

Z Vaší knihy vyplývá, že hraničtí Němci nebyli oddělenou menšinou od české většiny. Před válkou žili doslova společně. Čím si vysvětlujete, že se k nim Češi nakonec nepěkně zachovali?

Od 80. let 19. století zuřil v Hranicích ostrý nacionalistický zápas, kdy se česká většina sociálně a ekonomicky emancipovala vůči německy mluvící (částečně židovské) elitě. Postupně se vytvořila hluboká nenávist mezi Čechy a Němci. V reálném životě se ti lidé mezi sebou samozřejmě stýkali, přátelili se, uzavírali sňatky, ale duše už byla zcela infikovaná nacionalismem, kterému stačilo, málo a už se rozbíjely výlohy a zabíjeli lidé. To je jako dneska, spoustu lidí vám řekne: "znám dobré Cikány, ale obecně Cikány rád nemám" - a začne vyprávět nejrůznější stereotypní historky. A nezabrání mu v tom, ani když bude mít snachu z cikánské rodiny, bude nakupovat u cikánských obchodníků atd. Je to psychická infekce v latentním stadiu.

Vy ale tvrdíte, že jádro hranických Němců bylo jazykově nevyhraněné.

Ano, fakticky to byli Čechoněmci či Němcočeši, kteří svým příklonem k některé z národností něco demonstrovali, něco získávali nebo ztráceli. Volba národnosti se od poloviny 19. století velmi podobala volbě politické strany. Když si pročítáte některé výpovědi lidí, kteří "šli do odsunu", zjišťujete, že stačilo velmi málo a mohli to být "dobří Češi". Často jsou to příběhy o lásce, která překonala národnostní hranici a díky tomu skončila tragicky. A ještě drsnější je, když si uvědomíte, že třeba paní XY byla v táboře pro Němce dva měsíce znásilňována a pak ji propustili, protože "se ukázalo", že je to Češka. Těmi protiněmeckými perzekucemi byla postižena řada lidí, jejichž děti jsou dnes Češi a v životě by je nenapadlo, že jejich rodiče patřili k Němcům.

Co vás při studiu pramenů ke knize nejvíce zarazilo?

To, jak postupovaly "orgány činné v trestním řízení". Případ jednoho strážného z hranického lágru skončil několikaměsíčním nepodmíněným trestem za pohlavní zneužití internované dívky, hlavní organizátoři mučení a vraždění v táboře ale vyvázli zcela bez trestu. Z toho je jasně vidět, že "ono to šlo", ale většinou chyběla jakákoliv vůle se nepravostmi zabývat.

V knize uvádíte, že "musíme neustále vyprávět příběhy o temné minulosti - kdykoliv se totiž mohou stát naší přítomností". Jak si potom vysvětlujete stoupající oblibu komunistů, přestože se jejich hrůzné činy neustále připomínají?

Ale ty "temné příběhy" nejsou nikdy o komunismu či fašismu, ale o totalitní ideologii či psychóze, která ovládá životy a mozky lidí. Takže to "poučení z historie" nemůže znít: komunisti jsou hajzli, ale spíš: pozor, hajzlem se můžeš stát i ty, když si nedáš pozor...


Autor: ROMAN HELCL