{{ zpět

nakladatelství TICHÝ TYP @ Příběh lágru - rozhovory

zpět }}

autorský rozhovor nad knížkou "Příběh lágru"
Co nejrychleji zapomenout

"Příběh lágru" působí extrémně "protičesky", zejména v úvodních kapitolách.
Nemyslím, že by to byla "protičeská" knížka a už vůbec není extrémní. Ovšem jistě se najdou lidé, kteří ji tak budou vnímat. Samozřejmě jako extrémní se to může zdát člověku, který prošel českým vzdělávacím systémem před rokem 1990 a o téma historie spolužití Čechů a Němců se odborně nezajímá. Zatímco odborná diskuze se za poslední léta výrazně pohnula, běžné chápání česko-německé historie je u nás stále velmi prosycené šovinismem.

Šovinismem?
Celý náš pohled na historii českých zemí je už po dvě staletí budován tak, že v prvním plánu se odehrává život českého etnika a někde vzadu se občas mihnou čeští Němci. Přitom po staletí tu žili Češi i Němci takříkajíc v poměru jedna ku jedné - tři staletí byla němčina druhou řečí státu a Němci tvořili v Čechách i na Moravě zhruba jednu třetinu obyvatel. Nevědomost je v tom, že to nevíme a nevnímáme. A šovinismus je v tom, že to nechceme vidět. Šovinistické je to, že Němce, kteří tu žili půl tisíciletí i déle, klidně označujeme za přistěhovalce. Šovinistické je brát Čechy jako "domácí" a Němce jako "hosty", které můžeme v případě nutnosti i vyhnat.

Knížka však nevyvolává dojmem, že odsun Němců v roce 1946 byl "nutný".
Nebyl nutný a nebyl správný. Dávat Němcům za vinu, že propadli nacismu, je absurdní. Nemohli za to o nic víc, než když Češi propadli komunismu. A jak by se nám líbilo, kdyby sem teď přišli Němci a řekli: "provinili jste se tím, že jste byli komunisti, takže vás vystěhujeme, vždyť Čechy byly po staletí součástí naší říše"? Češi se nestali nacisty především proto, že nacismus přicházel z Německa, jakmile na sebe vzal slovanskou podobu, nedokázali se ubránit. A zdůvodňovat vysídlení tím, že Němci byli vlastizrádci Československé republiky je ještě ohavnější. Už připojení německých krajů k ČSR v roce 1918 se odehrálo proti vůli tamních obyvatel. Němci se ocitli ve státě, ve kterém žít nechtěli. Češi dostali dvacet let na to, aby našli s Němci společnou řeč, bohužel se moc nesnažili a poměry v ČSR byly velmi podobné poměrům rakousko-uherským. Jestliže Češi neudělali nic špatného, když nechtěli zůstat součástí Rakousko-Uherska, pak ani Němci ze Sudet neudělali nic špatného, když nechtěli být součástí Československa.

To je hodně odvážné srovnání.
Ale není. Mně to taky trvalo strašně dlouho než jsem si tyhle základní věci uvědomil. Teprve někdy v pětadvaceti (a to už jsem několikátým rokem studoval historii) mi došlo, že na celé to "mnichovské trauma" se dá dívat taky jinak než jako na "národní prohru". To co tehdy prohrálo, byl český šovinismus. Bohužel po válce dostal příležitost k "odplatě".

K čemu je dobré pořád si sypat popel a hlavu a omlouvat se Němcům?
Nemám pocit, že bychom to s tím sypáním popele přeháněli. Většina lidí si pořád myslí, že až na určité výstřelky byl odsun v pořádku. Ale nemyslím, že nějaké omluvy mají smysl, teď už se s tím nic dělat nedá. Domnívám se jen, že pro každého je dobré podívat se na vlastní národ a zakořeněné představy trochu nově. Třeba přitom leccos zjistí i o sobě. Asi kdybych se narodil jako potomek vyhnaných Němců, tak bych zase hledal německé chyby a snažil se najít něco dobrého na Češích. "Příběh lágru" se ovšem odsunu ani moc netýká, jde tam především o poválečné perzekuce Němců - i když, jak se čtenáři dozvědí, ono to s tím vymezením pojmu "Němec" nebylo vůbec jednoduché, takže nakonec někteří "opravdoví Němci" zůstali v Hranicích a jiní "úplní Češi" zase odešli do Německa...

Vytahujete na světlo věci, na které jistě nevzpomínají rádi ani tehdejší mučitelé ani tehdejší mučení.
Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale i těm nejmladším účastníkům tehdejších událostí by bylo dnes hodně přes osmdesát. Většina z nich už nežije a jejich děti za nic nemůžou. Je to historie. I když emocionálně ještě trochu živá.

Takže těm strážným, kteří v internačním táboře několik lidí umučili, žádné stíhání nehrozí?
Myslím, že ne. Ale právník by to věděl jistě. Pravděpodobnost, že někdo z nich žije, je ovšem hodně malá. A vzhledem k tomu, jak se česká justice vypořádává s komunistickými zločinci, to snad ani nestojí za řeč. Vlastně to srovnání s komunismem je zajímavé. V roce 1945 jsme se měli vyrovnat s nacistickou diktaturou - Němce jsme vysídlili a provinilce popravili a uvěznili. Celé to ale bylo tak temné, že jsme o tom brzy přestali mluvit a raději na to zapomněli. Po roce 1989 se exponentům komunistické diktatury nestalo nic - a možná díky tomu o tom pořád mluvíme a zabýváme se tím. Myslím, že je to lepší řešení. A tohle je vlastně moje osobní pointa celého tématu. Pokus vyrovnat se s minulostí násilím (jako v roce 1945) sebou nese tolik nevinných obětí a přehmatů, že je lepší se do toho nepouštět. Kdyby k tomu došlo v roce 1989, vsaďte se, že bychom o tom dnes nemluvili a snažili jsme se co nejrychleji zapomenout. A v roce 2050 by o tom nějaký mamlas napsal knížku.

---