|
Příběh lágru: co na šokující knihu říká město?
Rozhovor s autorem šokující knihy, tak zněl titulek u rozhovoru pana Pjentaka s autorem knížky "Příběh Lágrů" městským zastupitelem a radním Mgr. Jiřím Nebeským, uvedeným v Hranickém týdnu číslo 46 ze dne 14. listopadu.
Tento článek mne šokoval svým obsahem natolik, že jsem očekával okamžitou reakci zejména z řad městských zastupitelů, vedení města i občanů, neboť se jedná o prezentaci názorů v podstatě veřejného činitele, radního. Světe div se, nic, klid v Hranickém týdnu číslo 47 ze dne 21. listopadu ani slovo nebo snad mlčení opravdu znamená souhlas?
Pan radní ve zmíněném rozhovoru zneuctil a zpochybnil v podstatě existenci českého národa i jeho identitu, souhlasí s Mnichovskou dohodou, odsun Němců byl dle něho zcela neoprávněný a tak dále. Autor si rovněž dovolil občany a vlastně celý národ kategorizovat i označovat přívlastky.
Autor knížky Příběh Lágru se rozhodl posuzovat situace, které s udály před 58 lety s pohledem dnešní doby a tímto časovým odstupem. Jiná situace byla ovšem v roce 1945 bezprostředně po ukončení války a hrůz páchaných Němci na našich lidech. Tato skutečnost vedla k tomu, že v několika případech někteří dozorci podlehli působícím emocem a páchali na internovaných násilí. Tyto skutečnosti se ovšem nedají paušalizovat, a to neznamená, že křivdy se děly všem internovaným.
Nevím, co pana radního vede k tomu, aby se zaobíral, pro mne dávno a v podstatě zapomenutou minulostí. Pokud je pan radní přesvědčen, že znát minulost a stále ji přípomínat je nezbytné, pak musí vzpomenout křivdy páchané na mnohých našich občanech v roce 1938, kdy Poláci obsazovali Těšínsko a v roce 1939, kdy Němci vyhnali z tak zvaných Sudet tisíce Čechů, tito museli opusti své domovy do několika málo hodin po vyznání jen s nepatrnou částí svého majetku. Pokud by chtěl autor dále do historie tak snad poděkujeme Švédům za pustošení našich měst i obcí a týrání našeho lidu atd.
Nevím ovšem k čemu a pro koho je toto vzpomínání starých bolestí dobré a komu to prospívá. Zaobírání se více či méně vzdálenou minulostí je mrhání časem a snad i ztrátou možností podílet se na tvorbě norem a zásad soužití mezi národnostmi i národy. Jestli propásneme příležitost podílet se na tvorbě budoucích vztahů mezi lidmi tím, že jsme se zaměřili na minulost, musíme počítat s tím, že normy budoucích vztahů dohodnou jiní ovšem bez nás.
Pan radní jako veřejný činitel by neměl a nesmí své názory tohoto druhu publikovat tiskem a na veřejnosti, ale také nanejvýš ve velice úzkém kruhu své rodiny a snad i přátel Příjemného úderu, pokud ho tito sami za jeho názory neodsoudí.
V týdnu od 10. až 14. listopadu byl do poštovníh schránek občanů Hranic roznesen leták propagující knížku Příběh Lágru. Občany zajímá, kdo se podílel na vydání, distribuci a financování tohoto letáku.
Městské zastupitelstvo by mělo zaujmout stanovisko k publikovaným výrokům pana Nebeského i k jeho dílku a vyvodit z toho jednoznačné závěry. Všechny názory pana radního pronesené ve zmíněném článku ze dne 14. listopadu jsou velice nebezpečné a jsou srovnatelné s nedávno souzenými kauzami o propagaci nacismu a komunismu.
Pro mne jsou tyto výroky od zástupce Příjemného úderu spíše úderem velmi nepříjemným, ne-li přímo kopancem!!!
Josef Šliwa, Hranice (Hranický týden, 28. 11. 2003)
Hledání pravdy v rozhovoru s autorem šokující knihy "Příběh lágru"
Změněné společenské vztahy vždy ovlivňují vědomí, a tím i jednání jednotlivců. Kdo nechce podlehnout novým vášním, ale řídit se svědomím a zůstat svobodným člověkem, musí sám rozhodovat, co je nová pravda a co je klamavá zpráva.
V některých předkládaných pravdách jsou účelové manipulace a cílené mystifikace. Místo zásad nastupují zájmy, slova nejdou spojit s pravdou. Nabízená fakta mají podobu slavičí paštiky. Jeden slavík, jeden kůň.
Názory autora knížky Příběh lágru vyslovené v Hranickém týdnu číslo 47 s pravdou spojit nelze. Přijmout je znamená stanovit vinu za všechno zlé ve vztazích mezi Němci a Čechy, včetně těch nejosudovějších následků pro Československou republiku na český šovinismus. Přeloženo z francouzštiny do českého jazyka, přemrštěné, nesnesitelné vlastenectví Čechů.
Vulgární politikum zanášené účelově do poválečného odsunu dokazuje fabulace alegorií přirovnávání nacismu a komunismu v souvislostmi přesunu.
Historie je magistra vitae. Ta neomylně vyučuje, že historie ovlivňovaná českým šovinismem nebyla. O celé historii česko-německých vztahů lze říci, že nebyly pohodové a klidné z jiných příčin. Jejich zhoršování, výbušnost a nepřátelství lemují jiné příčiny. Obstrukce při samotném vzniku ČSR. Nástup nacismu v Německu. Mnichovská dohoda a její následky pro ČSR.
Vojenské obsazení druhé republiky a následné vyhlášení Protektorátu Čech a Moravy 16. března 1939 už vztahy nebyly. To už bylo konečné řešení české otázky Němci, jak ho vyložil R. Heydrich ve svém projevu 3. října 1941 v Černínském paláci.
Byť tento projev patří mezi největší memento v našich vzájemných dějinách, není uváděn jako fakt.
Žádné dějiny nejsou jenom tak. Mají začátek, pohyb, příčiny, konec. Poučují nás i o tom, že nejméně dvakrát jsme stáli před zánikem národní i státní existence, ale i o tom, že pnutí na východ bylo příčinou této hrozby.
Že existuje fenomén odsunu i po 58 letech mající vliv na vizi budoucnosti ČR, přinesly Britské listy. V rozsáhlém článku na internetu v lednu letošního roku. Jak to bylo s odsunem Němců z Československa sdělují skutečnosti k orientaci čtenářů, o kterých se dá říci, že jsou obstavené.
Na rozdíl od rozhovoru existují sdělení, kdy jde spojit pravdu se slovy, které mají oporu v pravdě, kdy se funkce jazyka jako základny rozumu neztrácí. V knihách prezidenta E. Beneše: Paměti, Mnichov. Demokracie dnes a zítra jsou fakta, která tvrzení "odsun nebyl nutný ani správný" uvedená v rozhovoru kompromitují.
Jestliže existuje jenom jedna pravda o Mnichovské dohodě 1938, pak je to ta, že nikoliv nesnesitelné české vlastenectví, ale politika uspokojování a ustupování Hitlerovi - appeasementu - především Anglie byla příčinou zániku první republiky.
Rozhodnutí a celonárodní shoda o budování ČSR jako národního státu po druhé světové válce, tedy i o odsunu, bylo na konci pohybu česko-německých dějin. Mnichovská dohoda smlouvou z roku 1973 ztratila jako dokument význam pro jakýkoliv požadavek. To se změnilo novými smlouvami po roce 1989. Mluvit o odsunu bez těchto dějin je šalba.
Stát jako politická organizace ochraňuje občany zákonem na ochranu osobností před pomluvou, nařčením. Jednotlivec by měl chránit stát, je-li spojován s exesy jednotlivců jeho národní étos. Důvod je i ten, že jsme nikdy nepřijali politiku státu jako formu násilí na jiných, hanobení rasy, ani jako porušování mravních zásad a morálního jednání jednotlivců. Nikdy stát neuplatňoval nesnesitelné přemrštěné vlastenectví. Kniha První mrtví, první živí dokazuje mnohé. Stejně jako kniha "Češi pod Německým protektorátem".
(sj) (Hranický týden, 28. 11. 2003)
Překonejme mylné pocity o naší minulosti
Vydání knihy Příběh lágru od hranického historika Jiřího J. K. Nebeského je tím správným gestem, které by mělo otevřít mnoha lidem v naší zemi oči a vnést konečně sílu k překonání mylných pocitů a představ o naší nedávné minulosti, která je stále velkým tabu a v podstatě se o ní ani nesmí mluvit. Mnoho jiných národů se muselo postavit ke své černé minulosti čelem, udělejme to i my a dokažme tím, že jsme také kulturní národ. Za to, že člověk přizná chybu, se nemusí stydět.
Naopak, přiznání omylu je známkou dobrého charakteru a hodnosti důvěry. Když jsme se nedokázali hned po válce postavit nad věc, pokusme se to udělat nyní.
Češi válku nezačali a Němci se na nás dopustili za války mnoha zvěrstev, což je neoddiskutovatelné. Jakým právem však jsme se mohli dopouštět stejného zvěrstva na mnoha nevinných lidech jen proto, že to byli příslušníci německé národnosti?!
Dr. V. Kovařík, Olomouc (Mladá fronta Dnes, Olomoucký kraj, 2. 12. 2003)
Příběh lágru: nenávist vůči Němcům vyplynula z utrpení milionů lidí
Pan Jiří J. K. Nebeský se přihlásil s publikací o poválečném utrpení německého etnika v Hranicích během let 1945 a 1946 v jistém zařízení k tomu určenému. Podobnou publikaci bych spíše očekával z pera rodilého Němce než od Čecha.
Nechci omlouvat to, co se tenkrát stalo. Je to tak či onak hanebné a nepřidá to na "image" českého obyvatelstva. I když to bylo dílem osob z té spodní části našeho společenství. Ale takový druh represe a brutality, třeba vůči těm nepravým, vyplynul ze sedmá let okupace a nacistického teroru, během kterého téměř každá rodina u nás měla někoho, kdo byl v koncentračním táboře nebo ve vězení, kdo byl vyslýchán na gestapu nebo byl totálně nasazen. Nenávist vůči německému etniku, které způsobilo utrpení desítek milionů lidí v celé Evropě, byla přirozeným důsledkem chování německé soldatesky. Ta se vydala na loupežné tažení proti zbytku Evropy a všude, kam přišla, přinášela zkázu a smrt. U nás to byl přinejmenším teroristický režim, jehož obětí se staly desítky tisíc Cechů a statisíce našich spoluobčanů židovské národnosti, i když nejen na ně se vztahovalo proslulé Sonderbehandlung. Proto se po válce dokonce hovořilo o tom, že by bylo třeba němec-ké obyvatelstvo sterilizovat.
Po válce ovšem nastal v psychice německého etnika obrat. Hitlerjugend už přestala existovat a také radostně zpívat "Heute gehort uns nur Deutschland und morgen die ganze Welt" (Dnes nám patří jen Německo, ale zítra celý svět). Němci se stali oběťmi války a tak to pociťují dodnes. Nějak zapomínají, co Evropě způsobili, a stejně jako po první světové válce se nechtějí smířit se skutečnostmi danými poválečnými dohodami, jež pokládají za nespravedlivé. Nebeského publikace je prodchnuta právě duchem toho postoje, že to jsou právě Němci, kteří jsou oběťmi války a teroru ostatních etnik.
Rád bych -uvítal třeba z pera téhož autora publikaci týkající se osudů židovského etnika v Hranicích, zmapování osudů jednotlivých rodin, dokumentace o rozhodnutích německých okupačních orgánů na okrese Hranice, o likvidaci Židů ve městě a jejich transportu do koncentračních táborů. Patrně neexistuje zpracování archivních dokumentů o činnosti (nařízeních) okupačních německých orgánů v tehdejším okrese Hranice ani o působení gestapa, třeba neexistují ani seznamy konfidentů a tak dále. I to je historie, kterou hranický občan nezná. Neví ani, kolik občanů bylo za okupace vězněno a kolik jich našlo v lágrech a vězeních smrj nebo kolik občanů bylo "totálně nasazeno" na práce v Německu. Uvítal bych také publikaci o osudu funkcionářů místního Sokola a Orla, kteří rovněž skončili v nacistických vězeních či lágrech, což se týká táké důstojníků a rotmistrů naší armády, zejména z hranické vojenské akademie.
Pamětní deska se jmény obětí holokaustu z tomto města snad ani někde na veřejném místě v Hranicích nevisí. Pouze v gymnáziu měli a snad ještě mají desku se jmény obětí českého i židovského etnika z řad studentů i profesorů.
Ne všechny zločiny národů vůči jiným etnikům jsou nebo byly vždy potrestány. Ba naopak, původci utrpení ostatních z toho většinou nějak vyvázli. Je ale poněkud komické, když příslušníci malého etnika přiznávají své viny, zatímco původci velkých společenských zločinů vystupují v roli zkroušených obětí.
Václav Fischer, Hranice
(HT IX/49, 5. prosince 2003, s. 7)
Ještě jednou ke knížce pana Nebeského "Příběh lágru"
Jiří Nebeský, autor publikace o lágru pro Němce v Hranicích v letech 1945 až 1946, čerpá z pramenů, které vesměs vzešly z pera současných německých historiků z řad potomků sudetských Němců, a lze říci, že se ztotožňuje s jejich postoji. Vesměs se líčí vzájemný vztah mezi českým a německým etnikem za Rakouska-Uherska, ba i za první republiky jako vztah vzájemné spolupráce a předávání si kulturních a obecně společenských výdobytků v jakési shodě a pohodě, až na to, že německé etnikum bylo v době masarykovské republiky potlačováno a cílem represí a útlaku, což se ovšem neshoduje se skutečností, protože německé obyvatelstvo mělo k dispozici veškeré školství, od vysokého až po obecné školy, svůj tisk, divadla a je známo, že sám Masaryk dbal o to, aby tato práva byla dodržována.
Nelze říci totéž třeba o situaci českého etnika v dobách stařičkého mocnáře France Josefa. Českým vojákům se velelo německy, jak je známo konečně i ze Švejka, a když císař pán v roce 1882 povolil rozdělení univerzity na českou a německou, rozzuřilo to k nepříčetnosti mnohé přední německé historiky v čele s Momsenem, ale císař měl zřejmě k tomu své politické důvody.
Co bylo za Rakouska bojů o české divadlo, a kdyby němečtí divadelní podnikatelé neměli zisk z českých představení, nehrálo by se v první polovině 19. století česky patrně vůbec. Tedy není možné mluvit o nějaké rovnocennosti obou etnik, zejména ne v období od Bílé hory, a také o nějaké nevynucené kulturní spolupráci. Vztah k německé kultuře byl více či méně nadiktovaný politickou mocí a ta byla německá.
Autoři, ze kterých čerpá pan Nebeský, vycházejí z mylných představ. Že nedošlo mezi oběma etniky jako třeba v Jugoslávii k nějaké občanské válce, není důkazem toho, že zde existovala tradičně mírová spolupráce mezi nimi, ale proto, že by něco podobného znamenalo pro české etnikum katastrofu, a po vzniku ČSR nebyl k něčemu takovému do příchodu nacistů v Německu k moci důvod. Pan Jiří J. K. Nebeský považuje za spravedlivé Mnichovské dohody, ale jaksi zapomíná, že si Hitler mimo jiné přisvojil řadu míst se smíšeným obyvatelstvem. V sousedním Novém Jičíně žilo v roce 1938 patrně stejně jako ve Znojmě či v Opavě aspoň 60% Čechů a celkově žilo mezi Němci více než milion Čechů, z nich se desítky tisíc musely vystěhovat, a ti, co zůstali, měli uzavřenou cestu k vyššímu vzdělání, ke kultuře ve vlastním jazyku vůbec. Historicky vzato byl vznik ČSR aktem dějinné spravedlnosti na českém a slovenském etniku spolu s obnovením státu v jeho historických a přirozených hranicích. Mnichovské dohody byly nespravedlivé i proto, že německému etniku se vždy u nás po roce 1918 oproti tvrzení pramenů pana Nebeského dostávalo možnosti plného kulturního vyžití v státečku, který Anglie s Francií předhodily nacistickému molochovi, aby se napapal a jednal tak, jak si ony budou přát.
Po zkušenostech druhé světové války se ukázalo, že další soužití obou etnik na daném teritoriu není možné, a tak zástupci vítězných velmocí rozhodli v Postupimi o provedení odsunu německého obyvatelstva z celé řady středoevropských a východoevropských zemí. Podle jisté taktické zásady neusilují ale dnes interesenti o zrušení platnosti Postupimských dohod a nepoukazují na ně samotné, ale na od nich odvozené Benešovy dekrety. Kdesi v Nebeského spisku se objevuje i poznámka o tom, že dnes naši němečtí sousedé opět představují velmoc (pozn. str. 12) a my pouze jakýsi středně velký stát, což je opět jakýsi omyl. Autor nám jaksi nabízí, že je na nás, abychom ustoupili ze svých "šovinistickýchL pozic a byli přístupni jiným řešením?! (str. 13). Geopolitická situace se od časů poslední války změnila. Ve světě supervelmocí všechno dnes závisí na postojích USA a možná také Ruska. Jestliže někdo k nějakým změnám dá v Evropě svoje licet, pak jsou to ony nebo by to měly být ony. Německo je dnes v podstatě druhořadá mocnost, a tak se někteří jeho představitelé snaží jiným způsobem revidovat pro ně nepříznivé důsledky druhé světové války. Úspěchů dosahují již tím, že se jim i někteří naši vedoucí státníci omlouvají za násilí spáchané na jejich soukmenovcích a že práce pánů Nebeských naznačují, že pravými viníky nejsou původci válečných konflagrací, ale vlastně jejich oběti. Možná že je to od pánů Nebeských jakási prozíravost a jasnozřivost, co se stane v blízké budoucnosti a snad i v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie. Někteří naši politici se nám snaží naznačit, že nacionalismus je mrtev, ale opak je pravdou. Ostatně změněná mapa Evropy nás každodenně o tom přesvědčuje. Nacionalismus je a zůstává významným politickým motivem. Existence tzv. krajanských svazů je jenom důkazem toho, že jisté kruhy se u našich sousedů nechtějí přizpůsobit té situaci, která pro ně vznikla po druhé světové válce a je jistým zdřojem snah o revizi dané situace, jejímž tlumočníkem je svými tvrzeními v jistém ohledu i náš ctěný autor.
Václav Fischer (HT IX/51, 19. prosince 2003, s. 9)
O jménu Nebeský a o bibli
Shoda jmen?
V souvislosti s prací pana Nebeského "Příběh lágru" o týrání Němců v roce 1945
narazil jsem při jakési náhodné rozmluvě s mně jinak neznámými "oldtimery" na jmé
no jakéhosi pana Nebeského, který prý stál za Protektorátu v období let 1939 až 1945
údajně v čele tak zvaného Národního souručenství, což byla jakási "národní fronta" či
povolená strana proněmecky smýšlejících občanů a kolaborantů. Někteří do této organizace museli vstoupit nebo byli vedeni obavami "nuceni" vstoupit. Nepochybuji o tom, že v současnosti mají naši němečtí sousedé seznamy těch, kteří kdysi s nimi spolupracovali nebo sympatizovali. Naši sousedé byli vždy velmi systematičtí a důkladní a nepochybně třeba i v případě některých našich politiků využívají ještě dnes patrně prohřešků předků, otců a dědů k tomu, aby to jemně připomněli jejich potomkům. Nevím, zda je to jenom shoda jmen, existuje-li tedy vůbec nějaká, jmen, která nejsou zrovna obvyklá, ale to by nám mohl sdělit coby historik autor dílka o utrpení německého
etnika u nás v roce 1945 sám a objasnit nám, kdo stál opravdu v čele Národního souručenství nebo v čele další nefalšovaně fašistické organizace Vlajky během okupace v Hranicích.
Zamlčený "detail"
Na jaře jsem byl na Šumavě a šéf výpravy nás zavedl do jakési osady či méně než osady, kde byl kostelík k poctě mnicha Güntera s krásným skleněným oltářem, kde byl znázorněn nejen onen mnich, ale ku podivu i jeho přátelé z rodu saských králů a císařů svaté říše římské národa německého, ale ovšem také příslušná česká knížata. Vzpomněl jsem si na jistého mnicha Vintíře, který taktéž sídlil v šumavských kopcích a převedl německá vojska do týlu vojsk českého knížete, kterému nezbylo, než aby podepsal kapitulaci a dále odváděl do Řezná jakési dávky v podobě hřiven stříbra a volů.
Zjistil jsem, že to byl týž Günter, jemuž jsme zkomolili jméno na Vintíř, ale ta dáma, která nás provázela svým výkladem po oné kapli, taktně zamlčela onen detail z jeho života a vydávala ho za propagátora česko-německého přátelství, tedy asi ve stejném idylickém tónu, jak podává vzájemné vztahy mezi oběma etniky pan Nebeský.
Přednáška "V čem se sekl Darwin"
Zdá se mi, jako bychom byli v roce 1989 osvobozeni nejen od totality, ale abychom mohli věřit v nové interpretace našich dějin a také abychom mohli svobodně věřit všem neracionálním teoriím a naukám, a dokonce i pověrám. Do hranického zámku jsem si poslední neděli v roce zašel poslechnout přednášku pana Pavla Kábrta, v čem se sekl Charles Darwin. Dozvěděl jsem se, že naše Země není zřejmě stará těch pár miliard let a že také nebyla žádná geologická období jako kambrium, devon či silur a že je patrně třeba se řídit v datování stáří země biblí, a to údaji z pěti knih Mojžíšových a zejména té první knihy zvané Genesis (Zrod).
Jak říkal Werich, čtěte bibli, tam to všechno je. Potopa způsobila nejen ten malér s velkou vodou, které musel čelit praotec Noe stavbou proslulé Archy, kdesi v oblasti Blízkého východu, ale také táž potopa podle přednášejícího způsobila vznik velkého kaňonu řeky Colorado v USA. Dozvěděl jsem se také něco o tom, že zřejmě dinosauři nežili kdysi v druhohorách, ale poměrně nedávno. Mohl jsem se zamyslet nad tím, zda měli duši už neandrtálci či nikoliv nebo zda ji měli již australo-pitekové (pokročilé opice) nebo pitekantropové (opolidé).
Vše je v bibli
Jednalo se o jakýsi pokus vměstnat vědu - biologii, botaniku a geologii do bible a ukázat, že zde není podstatného rozporu mezi biblí a přírodovědou či geologií a že už v podstatě vše v bibli je a že židovský kmenový bůh Jahve, který se stal později také bohem všech křesťanů, všechno již předem lidstvu v bibli prozradil. I když německý vědec Eduard Hahn píše o tom, že kdesi v dávnověku, v době mladší doby kamenné nebo o něco později, když si lidstvo začalo něco se zemědělstvím, naložili kněží čas od času své bohy na jakýsi vlek či vozík a vozili je po modelu zdánlivé dráhy Slunce - ekliptice od souhvězdí k souhvězdí, ale mohli to být i bozi se zvířecí podobou a místo vleku lze si představit kultovní loď, na níž se vezou od souhvězdí k souhvězdí, která se ostatně jmenují či původně jmenovala po nich, zvířecí bohové. Existuje zřejmě něco, čemu se říká epická (výpravná, dramatická) interpretace kultu a to může být i případ pověsti o praotci Noemovi.
Byli tam, tedy na oné přednášce, velmi milí lidé, vesměs zřejmě členové nějakého náboženského sdružení, kteří našli ve víře jistý pevný bod ve svém životě a já jim přeji v novém roce mnoho vnitřního míru a pokoje. Ale to nakonec nejen jim.
Václav Fischer (HT X/2, 9. ledna 2004, s. 13)
Příběh lágru aneb Kde autor pochybil
Vážený pane Nebeský, zakoupila jsem si Vaši knihu Příběh lágru... Nepochybuji - už vzhledem k Vašemu mládí - o tom, že jste byl asi opravdu veden dobrým úmyslem přispět k řešení velmi složitého a palčivého problému našich dějin v "místním rozměru bádání", na který se odvoláváte v předmluvě na straně pět. Zde také tvrdíte: "Je třeba shromáždit a analyzovat místní materiál se znalostí místních poměrů, ovšem je potřeba výsledky bádání "uplatnit" pravé v místech, kde se děj odehrával." I s tím lze souhlasit, pokud ovšem naplníte celý Váš citovaný výrok, to se bohužel ve Vaší knize nestalo v případě paní Věry Kapinusové, mé matky, když jste trestuhodně nedbalým způsobem citoval úryvek z dobového tisku (Ruch, pátek dne 20. září 1946, ročník l, číslo 23), referující o hlavním přelíčení proti ní a třem dalším osobám u Mimořádného lidového soudu v Novém Jičíně. Podle článku byli obviněni, že "svým udáním zavinili ztrátu svobody profesora A. Závodského", přičemž se v článku dále tvrdí: "Kapinusová, ačkoliv soud přiznal její vinu, byla osvobozena... Hraničtí občané, kteří české, zrádce a Němce dobře znají, pokládají rozsudek za nevysvětlitelně mírný".
Vážený pane Nebeský, kdybyste v tomto případě dodržel svou zásadu a místo mechanického převzetí cizího textu skutečně shromáždil relevantní místní materiály a kriticky je analyzoval, zjistil byste následující skutečnosti:
1. V Zemském archivu v Opavě existuje pod sign. Ls. 124/45 obsáhlý spis Mimořádného lidového soudu v Novém Jičíně k tomuto případu (J. Rýpar a spol.), v němž není ohledně Věry Kapinusové kromě osvobozujícího rozsudku jediná zmínka o tom, že by "soud přiznal její vinu", tvrzení, které jste citoval, je tedy lživé.
2. Ze spisu naopak vyplývá, že Věra Kapinusová se profesora A. Závodského, který během směny ostentativně nepracoval, snažila prostřednictvím spolupracovníka varovat, že nablízku jsou Němci a pokud se objeví, bude muset prostoj v práci zaevidovat. Poté, co jí pan profesor A. Závodský přišel místo poděkován vynadat, rozplakala se, utekla z dílny a požádala přímého nadřízeného o přeložení na jinou práci.
3. Žádné udání v této záležitosti, která se okamžitě mezi osazenstvem rozkřikla, nepodala a odmítala se k ní vyjádřit. Když se ale na základě oznámení jiných osob celý incident začal v továrně projednávat, musela spolu s J. Rýparem a A. Grossmannem o něm na příkaz nadřízeného ing Gebharda napsat zprávu, v níž popsala, co se skutečně stalo. V dané situaci, kdy vše již bylo německým úřadům známo, nemohla postupovat jinak, aniž by ohrozila vlastní rodinu a hlavně život otce, pplk. Františka Kapinuse, který byl gestapem již v září 1940 zatčen a vězněn v KT Oranienburg.
4. V případě profesora A. Závodského se s největší pravděpodobností jednalo o bratra Osvalda Závodského, předválečného člena KSČ a pozdějšího velitele Státní bezpečnosti, jenž se nakonec sám stal obětí politického procesu a v roce 1954 byl popraven. Proces u Mimořádného lidového soudu v Novém Jičíně, iniciovaný udáním komunistických prominentů O. Závodského, jenž před únorem 1948 řídil zpravodajské oddělení neblaze proslulého evidenčního odboru ÚV KSČ.
5. časopis Ruch, z něhož jste převzal inkriminovaný článek měl podtitul "List pracujícího lidu" a v pátek 20. září 1946 přinesl současně se zprávou o hlavním přelíčení úvodník "V čem tkví síla naší strany", podepsaný tehdejším generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Celá kausa měla tedy evidentně politické pozádí a Vámi citovaný článek informoval o rozsudku účelově zkresleným způsobem, což jste ve své knize bohužel zamlčel.
Vážený pane Nebeský, doufám že si uvědomujete, že jste svým neprofesionálním postupem ublížil bez jediného důkazu ženě, o jejíž nevině rozhodl soud, a v duchu vlastních zásad, které ve své knize proklamujete, najdete dostatek morální odpovědnosti, abyste své pochybení veřejné přiznal a pani Věře Kapinusové se omluvil.
Zuzana Karpíšková, dcera Věry Kapinusové, Ostrava (HT X/2, 9. ledna 2004, s. 13)
KDE NEBESKÝ NEPOCHYBYL
Vážená paní Karpíšková, napsala jste mi dopis, ve kterém říkáte, že jsem jednal neprofesionálně, když jsem do své knížky Příběh lágru umístil citaci z dobového tisku o jednom procesu před Mimořádným lidovým soudem v Novém Jičíně, aniž jsem si údaje z článku ověřil jinde. V článku se mluvilo také o Vaší mamince a anonymní autor článku se v roce 1946 rozčiloval, že "ačkoli soud uznal její vinu, byla osvobozena". Chápu, že Vy nebo Vaše maminka se můžete cítit poškozeny tím, co napsal kdosi v roce 1946. Druhá věc ale je, jestli jsem udělal chybu, když jsem článek v knížce citoval.
Myslím, že ne. Článek jsem totiž citoval pouze jako ilustrační materiál dobového způsobu psaní o procesech před Mimořádným lidovým soudem. Případ, o kterém se článek zmiňoval, mě jinak nezajímal, takže mě ani nenapadalo, že bych údaje z něj měl ověřovat (vždyť pro můj text nehrály žádnou roli!).
Taky si myslím, že citace z dobového nenávistného článku dnes nemohla v žádném čtenáři vzbudit dojem, že Věra Kapinusová se tehdy dopustila něčeho špatného (vždyť soud ji osvobodil!). Takže: neprofesionálně jsem nejednal, mužu jen napsat, že mě mrzí, že jste můj text vzala takto. Na druhou stranu to aspoň umožnilo uvést na pravou míru jeden šedesát let starý článek z hranických novin.
Jiří J. K. Nebeský
P. S. V připravovaném dotisku knížky Příběh lágru se Vám pokusím vyjít vstříc a ještě výrazněji upozorním čtenáře na účelovost tohoto článku (obecně na to v knize několikrát upozorňuji). Víc asi udělat nemůžu.
(HT X/3, 16. ledna 2004)
Nevyvolala útlá knížka "Příběh lágru" mnoho křiku pro nic?
Zdá se mi, že kdyby nyní v Hranicích žil nejslavnější dramatik všech dob, právě výše uvedeným titulkem by reagoval na nenávistné ohlasy, vyvolané útlou knížečkou Jiřího J. K. Nebeského "Příběh lágru." Už několik týdnů v "Hranickém týdnu" padají ostrá slova o autorových službách Sudeťákům a dokonce se "zkoumá", jestli žili a byli nějací kolaboranti s příjmením Nebeský. Možná se ještě dočkáme překvapení. Třeba o Boženě Němcové. Vždyť jejím obdivovatelem a přítelem byl básník a literární historik byl Václav Bolemír Nebeský a dnes už není tajemstvím, že paní Božena nebyla právě ztělesněním manželské počestnosti...
Ale ono to zase tak úplné k smíchu není. Samozřejmě nemohu skupinu přátel, kteří se mne dotazovali, jestli znám "toho Nebeského," považovat za statisticky reprezentativní. Nicméně pouze jediný z nich, pan knihkupec od kterého "Příběh lágru" mám, si knížku přečetl. Ostatní si svůj negativní názor utvořili na základě ohlasů v Hranickém týdnu. Potvrzuje to, že "náboženstvím moderní doby jsou informační prostředky." (Tomáš Halík) I ta nejnesmyslnější obvinění v novinách se pamatují. Mají povahu plivnutí. Štítíme se podvědomě spíše poplivaného, než viníka.
Kdybych měl stručně vyjádřit vlastní názor na "Příběh lágru," napsal bych asi, že si autor mohl odpustit popis česko-německých vztahů v Hranicích do roku 1945 a raději se měl plně soustředit na vyšetřování poměru v internačních táborech pro Němce. Uvědomuji si přitom, že nejsem profesionál a mohu se mýlit, ale s interpretací česko-německých konfliktů, jak je v knize podána, nesouhlasím. Především s částí věnované nacistickému období. Tady se opravdu mělo objevit, že právě Protektorát s rasovou inventurou, provedenou v Hranicích v letech 1941-1942, znamenal osudový předěl možnosti dalšího česko-německého soužití a zcela reálnou hrozbu likvidace českého národa v případě, kdyby Hitler válku vyhrál. Důslednost, s jakou nacisté prováděli holocaust i v roce 1944, kdy kapacity železnic mnohem více potřebovali pro zásobování ustupujících armád, je důkazem, že by i germanizaci středoevropského prostoru provedli podle rasových měřítek.
Přesto si myslím, že je dobře, že kniha J. J. K. Nebeského vyšla a vůbec se neobávám jejího zneužití tak zvanými Sudeťáky. Nepříjemná fakta o násilnostech v internačních táborech pro Němce v Hranicích v roce 1945 šokují jen nás, Čechy a Moravany, protože byly od roku 1945 přísně tajeny a po roce 1989 zůstaly ve fasciklech zaprášených archivních kartonů nepovšimnuty. "Sudeťáci" už dávno poměry v poválečné ČSR i v Hranicích, z jejich úhlu pohledu, literárně zpracovali. Nechci sahat do svědomí autorům obvinění na pana Nebeského, že šíří jejich názory, ale zajímalo by mne, zda alespoň jednu z těchto publikací přečetli. Píšu to proto, že sám jsem měl možnost číst jen několik stránek pamětí nacistického vládního komisaře Hranic Karla Kettnera. Vydal je v NSR po propuštění z československého vězení v roce 1955. To, co jsem četl, vůbec nebyla zpupná nadutost revanšistického štváče, ale výpověď plná lítosti a pokory (o její upřímnosti ať rozhodne Vyšší moc), že koncem třicátých let uvěřil nacistické propagandě. Neobhajuji tím historické práce "Sudeťáků". Prostě přiznávám, že jsem žádnou z německých knih, autorem vpodčárnících hojně citovaných, dosud nepřečetl a netroufám si je proto předem odsoudit.
Přidávám vysvětlení, jak vlastně k vyšetřování causy hranických internačních táborů, již koncem roku 1945 došlo. V archivních materiálech MěNV Hranice, uložených v pobočce Zemského archivu v Přerově-Henčlově, lze pod inventárním číslem 446 objevit č.j.62/45 z 8. 9. 1945. Opis zmíněného dokumentu MěNV si dovoluji doslovně ocitovat: "Paní Heleně Wolfové, narozené 3. 6. 1889 v Hranicích a její dceři Hertě Wolfové, narozené 12. 7. 1918 ve Vídni, obě německé národnosti, jest povolena cesta do Mariánských Lázní za účelem jejich osobních záležitostí. Helena Wolfová si bude vyřizovati povolení k odjezdu do Anglie ke svému zeti Dr. Arminu Herzovi, členu československé vojenské mise v Anglii. Herta Wolfová odjíždí za účelem povolení sňatku s panem Ferdinandem Herzem, členem československé zahraniční armády, jenž má povolení ke sňatku s dotyčnou od své vojenské jednotky a od československého ministerstva vnitra, jako s německou státní příslušnicí. ONV a MNV v Mariánských Lázních upozorňujeme, že se jedná o německé státní příslušnice a žádáme, aby jako s takovými s nimi bylo jednáno."
Tak se obě ženy, na zákrok tehdejších ministerstev národní obrany a vnitra, dostaly z internačního tábora pro Němce v Hranicích a odcestovaly přes Mariánské Lázně do Velké Britanie. Pro naše vyprávění je podstatná tehdejší slečna Herta Wolfová, dnes 86-letá vitální paní Herta Bonserová, žijící ve státě Queensland v daleké Austrálii. Herta je dcerou židovského majitele dnes již neexistující likérky Oskara Wolfa, který se stal obětí nacistické rasové persekuce a "arijky" Heleny Jamborové. Patřila k 17 hranickým osobám židovského původu ze smíšených manželství s nežidy, které sice nebyly odvlečeny do likvidačních koncentračních táborů, ale celé nacistické období prožily v každodenních oprávněných obavách o život. Rozhodnutím tzv. Revolučního národního výboru Hranic byla již 10. 5. 1945, pro změnu jako Němka, internovaná ve zmíněném táboře. Když se tedy přes Mariánské Lázně dostala na svobodu, poslala na poměry v internaci stížnost na Ministerstvo vnitra ČSR. Originál této stížnosti a celý vyšetřovací spis lze nalézt v Archivu ministerstva vnitra ČR ve fondu A 2/1, karton 57/1765. Opis spisu je k dispozici i v Henčlově a patrné se stal hlavním pramenem pana Nebeského. Paní Herta byla s výsledky vyšetřování její stížnosti neprodleně seznámena, takže tato bývalá občanka Hranic fakta, která nás dnes tak šokují, protože byly nejprve zatajeny a potom zapomenuty, znala a měla úředně potvrzena, již před 59 roky.
Podle mého názoru, pokud si vůbec někdo ze "Sudeťáků" knížečky J. J. K. Nebeského povšimne, spíše než fakta v ní zveřejněná, "nám" může uškodit, že kolem nich děláme tolik křiku. Ani ten nejzuřivější revanšista nepopře, že nejprve v roce 1938 Hitler za pomoci Henleina zlikvidoval ČSR, rozpoutal 2. světovou válku, plánovitě a průmyslově z rasových příčin povraždil miliony zcela nevinných lidí a teprve potom přišly zavrženíhodné, ale následné persekuce Němců.
Václav Bednář (HT X/4, 23. ledna 2004)
Vážený pane Nebeský,
srdečně Vám děkuji za odpověď. Chtěl bych Vám vyjádřit mou hlubokou úctu
za sepsání této knihy, hlavně za odvahu jí vydat. Nejsem rodák z Hranic,
ani nemám příbuzné v Německu, nicméně žiji tady 25let. Černobílé vidění
naší minulosti deformuje charakter s následky, které jsou nedozírné.
Přeji Vám hezký den.
J. P. (e-mail, 5. 2. 2004)
|