|
Mladá fronta Dnes, 1. 3. 2005 Olomoucký kraj - strana 2
V Hranicích vyšla kniha o bohaté kulturní scéně 90. let
Roman Helcl
Hranice - Člověk, který přijel v devadesátých letech do Hranic z kteréhokoliv koutu republiky, se nestačil divit. Toto malebné město v Moravské bráně totiž zažívalo obrovské kulturní vzedmutí.
Působilo zde třicet hudebních skupin, které pravidelně koncertovaly i za hranicemi regionu, v nejrůznějších tiskárnách se tiskly sbírky zdejších básníků a ani o místní divadelníky, výtvarníky či fotografy nebyla nouze. Ve městě nebylo problémem navštívit tři koncerty týdně, a navíc zde vycházely troje velké noviny, jejichž kulturní rubriky se staly tribunou mladých intelektuálů, kteří zjistili, že „v regionálním tisku lze reálně objevovat a dočkat se odezvy“.
Jedním z nich byl tehdy i historik a spisovatel Jiří J. K. Nebeský, který shromáždil novinové příspěvky z tehdejších týdeníků Přehled, Hranický týden a Hranické noviny a připravil z nich knihu s názvem Hranická scéna 90. let, která vychází právě v těchto dnech.
„V devadesátých letech jsem jako novinový přispěvatel psal o hranické kulturní scéně. Tehdy se mi zdálo, že hranická autorská kultura zažívá svou hvězdnou hodinu. A dnes si myslím ještě víc, že tehdy šlo o něco mimořádného,“ říká Nebeský.
Páteří knihy se staly jeho vlastní soubory článků o hranické kultuře publikované v letech 1993-1999. „Vím, že by bylo mnohem krásnější připravit výbor z celé tehdejší kulturní publicistiky. Jenže do té práce se mi už nechtělo, takže zůstává jen selfvýbor. Každopádně je tu ještě velký prostor textů pro nějakého jiného snaživce,“ dodává Nebeský. Nebeského kniha sleduje v prvním plánu především hranickou rockovou scénu. Své postřehy autor doplňuje citacemi z dobových recenzí a článků. Každé skupině je pak v závěru věnován zvláštní prostor a vše uzavírá hodnotící recenzí tehdejších nahrávek. Současně se ale věnuje také místnímu divadlu i poezii a podrobněji se věnuje i recenzím jednotlivých sbírek.
„Je skvělé, že kniha vyšla. Možná by však bylo zajímavé knihu doplnit o retrospektivní vzpomínky tehdejších hybatelů místní scénou a stručný náhled jejich dnešních aktivit. Kniha by dostala, myslím i pro dnešní generaci, velmi zajímavý náboj,“ říká o knize editor hranického kulturního webu k-ultra.com Michal Nikitinský, který tehdy působil jako bubeník kapely Last Dream.
„Sám vím, že z mého dnešního pohledu jsme se brali až komicky vážně, a tak by bylo vyprávění jistě velmi zábavné. Takhle to bude pro většinu už jen mrtvá historie,“ dodává Nikitinský.
Hranická kultura devadesátých let nabízí i tak mnoho vzpomínek na tehdejší porevoluční dobu. Čtenáři v ní kromě slušné fotografické přílohy tehdejších aktérů najdou i Nebeského obecnější úvahy, třeba nad tím, proč je dnes kultura v Hranicích oproti předchozí dekádě tak utlumená. „Možná ten celý dobrý stav poloviny devadesátých let byl jen hranickou revolucí ve stylu grunge, v níž se slil optimismus dospívajících dětí Listopadové revoluce s poslední živou vlnou rocku a pozitivní celospolečenskou náladou,“ uzavírá knihu Jiří Nebeský.
www.k-ultra.com, 17. 04. 2005 (přetištěno též in Hranický týden)
Hranická scéna 90.let
Michal Nikitinský
Napsat recenzi této knihy jsem měl v plánu již v okamžiku, kdy mi ji usměvavá slečna prodavačka v knihkupectví podávala přes pult. Přiznám se však, že tehdy jsem měl o obsahu recenze představu asi nejjasnější...
Jak jsem se knihou pročítal, měnily se mé pocity od rozhořčeného zadostiučinění („předem jsem to věděl“), přes hloubavé zaujetí („hmm, tohle jsem vůbec nevěděl“), až po docela příjemné uspokojení („hezky jsem si nostalgicky zavzpomínal“). Na závěr jsem ještě obrátil poslední stránku, abych se přesvědčil, že už tam opravdu vůbec nic dalšího není (achjo), zaklapl desky a rozhodl se – recenzi rozhodně nepíšu! Když mne však o ni požádal samotný autor, přislíbil jsem, že se o to aspoň pokusím …
Hlavní důvody, proč jsem se hodnocení této knihy zalekl, jsou dva. Prvním je prostý fakt, že psát recenzi na knihu recenzí je už sám o sobě dost tvrdý oříšek. Druhým důvodem je skutečnost, že pro mě není možné zaujmout nestranný a objektivní úhel pohledu, když tato kniha pojednává také o mých vlastních aktivitách a popisuje události, jichž jsem byl často přímým účastníkem. Opustím tedy pro tentokrát svůj oblíbený styl kontinuálního přenosu proudu myšlenek na papír a pokusím se o poněkud systematičtější analýzu díla.
To co je v případě této knihy nesmírně důležité je již samotný úvod. Tato kapitola, nazvaná "Atmosféra", by již sama o sobě mohla být vyčerpávající recenzí a autor zde s bravurou sobě vlastní elegantně sfoukl vítr z plachet všem svým pozdějším kritikům. Jsem přesvědčen, že bez přečtení této předmluvy je čtenáři ne-pamětníkovi téměř nemožno knihu správně pochopit a mít z ní jakýkoliv užitek.
Texty v knize bych si tedy pro účely následujícího rozboru dovolil rozdělit na tři logické skupiny, korespondující s výše zmíněnými emocemi, jež ve mně postupně při četbě vyvolávaly. První skupinu bych souhrnně nazval „Unaristická fikce“. Je to nepřehledný babylon všepohlavních pseudonymů, fiktivních kritik a podvržených reakcí na vlastní články. Chtělo by se mi říci, že tyto texty jsou dnes (jako i tenkrát) zcela beze smyslu, zbytečné (rozuměj nehodny existence) a působí zde spíše kontraproduktivně. Tak jednoduché to však není. Jak autor správně podotýká v předmluvě (no vidíte, není tato recenze zbytečná?), Unarklub byl nedílnou součástí tehdejší scény a na jejím koloritu a atmosféře se rozhodně spolupodílel. Problém však vidím v tom, že je zde jako historický fakt bez důrazného varování předkládán tento matný odlesk panoptika, jež kolem sebe Unarklub vytvářel. Dnešnímu nezasvěcenému čtenáři totiž chybí znalost a pochopení jakéhosi „čtvrtého rozměru“ všudypřítomné absurdity a parodie, jež byla životním projevem tohoto podivného multikulturního sdružení. Je tak uveden v naprostý omyl, pokud si v souladu s názvem knihy začíná v této fázi četby utvářet historický obraz tehdejší undergroundové scény.
Druhá část knihy se soustředí na dění v oblasti hranické alternativní literární tvorby, zejména pak na začínající básníky vycházející v edici Kamuflon. Přiznám se, že jsem se o tuto subkulturu nikdy nijak zvlášť nezajímal a tak se omezím jen na jedno objektivní konstatování a jeden subjektivní pocit. Tedy, objektivně musím říci, že jsem tyto články pročítal se zaujetím a chválím práci, již Nebeský věnoval tomu, aby místní mladé literární scéně vytvořil prostor se projevit a především publikovat. Subjektivně jsem však ve světle „Unaristické fikce“ znejistěn, do jaké míry vůbec to co čtu odpovídá tehdejší realitě.
Poslední logickou část knihy tvoří články popisující dění v místním hudebním „undergroundu“ a závěrečný souhrnný přehled naprosté většiny kulturních projektů v Hranicích tehdy působících. Nadpisuji „Nostalgické vzpomínání“, protože většinu zde popisovaného jsem osobně intenzivně prožíval. Autorovi se myslím dobře podařilo vykreslit trochu samožerský obraz a zejména náladu tehdejší hudební scény, která se jistě zlatým písmem zapsala do historie tohoto jinak ne příliš kulturního města. Nyní mám na mysli spíše atmosféru, než historická fakta. Pokud bych měl hodnotit autentičnost textů, musel bych zejména důrazně vytknout, skutečnému významu zcela neodpovídající, rozsah věnovaný v knize jednotlivým, tehdy působícím projektům. Museli bychom se tak kupříkladu nutně dočíst o klíčové roli hudebního obchodu Arthon, který tehdejší mecenáš a guru místní „druhé kultury“ - Jarda Honzík - otevřel hranickým muzikantům dokořán a kde se bezpochyby „upeklo“ téměř vše podstatné, co se zde v těch letech na alternativní hudební scéně šustlo. Naopak o některých neslaných-nemastných kapelách, neschopných ani po letech existence překročit svůj vlastní stín a hranice Hranic, bychom museli v textu najít jen okrajovou zmínku. Bohužel, opak je pravdou.
Nechť vezme tedy laskavý čtenář na vědomí, že kniha „Hranická scéna 90.let“ rozhodně není historickým dokumentem, ale pouze subjektivně podanou vzpomínkou na léta, kdy se nám zdálo, že jde všechno tak lehce a snadno a že my tento svět (město Hranice) uděláme lepším místem k životu, přesně podle svých představ. Skutečnou historickou hodnotu má dle mého názoru v podstatě pouze již zmiňovaný přehled kulturních projektů, který je velmi dobře a povětšinou i překvapivě objektivně zpracován.
Pro čerstvé třicátníky, jimž je dle sloganu uvádějícího reklamní kampaň tato kniha určena, bude jistě příjemným zastavením v nekompromisní každodennosti, která v nás tehdejší ideály v různé míře přidusila. Pro ty mladší nechť je poučením a inspirací a také argumentem, který jim třeba pomůže, vzdor nám "starým strukturám", opět aspoň na chvíli změnit tohle umírající město v čilé semeniště „druhé kultury“. V tom totiž spatřuji nenahraditelnou sílu "nerozvážného mládí", která vždy byla a bude pro společnost hnacím motorem. Věřím tomu, že kdyby se tato energie a odhodlání "změnit svět" spojila se zkušenostmi a možnostmi aktérů Hranické scény 90.let, mohla by se historie znovu opakovat!
bodg.wz.cz, červen 2005
Hranická scéna 21.století
Martina Vaculíková
Těsně po uzávěrce dubnového Bodu G dorazil do "redakce Bodu G" email od velmi bývalého studenta GH, který na internetu narazil na webové stránky časopisu. Nostalgicky tak zavzpomínal na svá mladá gymnaziální léta, také na hranickou scénu 90. let. Poprosil mě, zda bych dnešním studentům gymnázia lehce nepřiblížila slavnou éru devadesátých let, kdy se v Hranicích, potažmo u nás na gymplu, roztrhl pytel s hudebními skupinami, nadějnými divadelníky a amatérskými umělci. Za výplatu od babičky za maturitu jsem si šla do hranického knihkupectví koupit knihu J.K. Nebeského Hranická scéna 90.let, abych se jaksi kulturně vzdělala a poučila z nedávné minulosti. I když nás dělí přibližně deset let, mnozí z nás nemají ani ponětí, co se v době, kdy jsme okupovali mateřské a základní školy, v Hranicích dělo. Jenže! Po prolistování útlé knihy absolventa GH jsem zvážila návrh od e-mailisty Romana Bortela. Autor knihy totiž popisuje totiž zcela individuálně zážitky z kulturních akcí jeho generace, součástí jsou také články, kterými přispíval do Hranického týdne, zmíněna je i amatérská literární tvorba vydávána v samizdatovém hranickém nakladatelství Urnaclub (dnes Tichý typ). Je moc zajímavé přečíst si o prvních méně či více vydařených koncertech začínajících kapel Živec Ortoplaz, Huygensův princip, Last Dream, November 2nd, O.K.No nebo potěšit poetickou část sama sebe nadějnými básnickými výtvory, dozvědět se, jak začínal dnes už absolvent pražské FAMU Petr Marek, který natočil experimentální Lásku shora. Kulturní hranická scéna v devadesátých letech byla opravdu rozmanitá. A ti, co ji na vlastní kůži prožili, jistě nostalgicky zavzpomínají. Jenže bohužel musím konstatovat, že se to dnešní začínající mladé hranické scény na počátku 21.století vůbec nedotkne. Jistě, November 2nd jsou známí i v zahraničí a třeba O.K.No hrají dodnes. Jenže kdo z předešlé generace ještě žije v Hranicích, aby pomohl k znovuzrození kulturního života ve městě a okolí? Oživení našeho města z pohledu kulturního ovšem nedojde pod vlivem a po vzoru generace minulé, ale s chtíčem vytvořit kulturní scénu novou, vlastní. Bylo by skvělé, kdyby se objevilo opět ochotnické divadlo sestavené z mladých lidí (jako dříve Dekadentní divadlo Beruška), kdyby se pořádala autorská čtení a kdyby se hrálo více koncertů začínajících hranických kapel. Kdyby…jenže chodili by na to lidi? Mělo by z toho město nějaký užitek?? Na minifestival hranických kapel přišlo minimum lidí, především to minimum, co znalo členy vystupujících kapel.
Proto bych se nerada dál babrala v minulosti, v hranické scéně 90.letech, která jistě svůj význam měla (knihu si můžete koupit,na internetu najdete i recenzi), ale raději bych pomáhala těm nadějným, kteří nemají možnost ukázat se a oživit tím snad budoucí a novou hranickou scénu 21.století! Nenechte upadat ještě více to, co už upadá! Zvedněte se ze židlí!
Lidové noviny, 14. ledna 2006, příloha Orientace
Hranice jsou střed světa
Daniela Iwashita
Možná patříte k těm několika nešťastníkům, kteří - na rozdíl od Rainera Marii Rilka nebo Roberta Musila - ještě nezavítali do Hranic na Moravě. Možná jste dokonce ani neslyšeli písně hranických hudebních těles jako Noonies, Oranice, Živec Ortoplaz a November 2nd, hudebníků Králíčka a Grošáka, nezažili jste diluviální déšť na letních Rockových Hranicích, nečetli poezii z Unarclubu ani neviděli filmy z hranické produkce Unarfilm v režii Petra Marka.
Rychlou léčbu vašeho vážného kulturního handicapu vám poskytne kniha Hranická scéna 90. let Jiřího J. K. Nebeského (nakladatelství Tichý typ). Ač to podtitul Recenze & glosy 1993-1999 neslibuje, kniha rozvíjí natolik napínavý a zábavný příběh, že ji lze číst spíš jako detektivku s prvky crazy komedie. A jako vtipné podobenství o životě „malé“ kultury.
Do knihy se vstupuje fotkou na obálce. Na fotce je pódium hranického Hudebního klubu v roce 1996. Za aparaturou stojí Jiří Nezhyba, opět Petr Marek a Eva Ličmanová. Zaujatě si prohlížejí desky, rychle se rozhodují, kterou skladbu pustí. Tento průhled do reality znásobené tvorbou předjímá, co se v knize bude dít: hrnou se z ní jména, která většinou neznáte, ale dokážete si pod nimi představit živé lidi, které poznat chcete. Ke každému patří tvář, hlas, gesto, slovo nebo výtvor, ze kterého zase vyskočí další postavy... Je až podivné, kolik se ve dvacetitisícových Hranicích urodilo básníků, hudebníků, herců, divadelníků, filmařů a kulturních publicistů!
Nebeský (*1974) ukazuje, že kulturní scéna se nelíhne, ale tvoří - mj. promyšlenou publicistikou. V 90. letech píše (a nejen on) do tří místních periodik současně a řada pseudonymů mu umožňuje referovat i o událostech, v nichž sám figuroval jako hudebník, herec, spisovatel, skladatel, nakladatel... Pod vlastním jménem zas píše o akcích, kde účinkoval pod jménem cizím. Pod různými jmény informuje o téže události několikrát, i protichůdně. Přitom nejde o obvyklý případ hnusného sebeoslavování. Nebeský vlastní či kamarádský výkon nejednou znectí, někdy natolik, že na to vzápětí musí reagovat dopisem „čtenáře“. Nebo někomu vydá knížku básní a pak ji zkritizuje. Interviewuje sám sebe. Takovouto novinářskou aktivitou se kulturní scéna iluzionisticky zalidňuje: chodí po ní vymyšlené postavy, které však dělají skutečné věci.
Texty svým stylem čtenářům naznačují, že tady něco nehraje, vlastně že tady se hraje. Ale zároveň se o totožnosti uměleckých subjektů neprozrazuje příliš, takže můžeme být na konci knihy překvapeni, kdo byl kdo. Hranická scéna představuje model, v němž kulturní rubriky nepokulhávají za tím, co se už stalo, ale aktivně - třebas mystifikací, ne však podvodem - kulturu vytvářejí.
Pravda, i literární Praha se hemží pseudonymy a Nebeského pražští kolegové rovněž sedávají na několika židlích. Rozdíl je v tom, že autor Hranické scény nepracuje jen pro sebe či pro svou sektu ani neslouží několika pánům najednou. Všechny ty absurdní i seriózní aktivity sjednocuje jedna myšlenka: My, co tu spolu i proti sobě hrajeme, náležíme k celku, který je důležitější než „já“, „moje“ tvorba a „moji“ lidé. Smysl pro humor a fair play k tomu přirozeně patří. Sebevědomí, které dalo vzniknout aspoň na pár let takovému klimatu, je jistotou mytického člověka.
Ten ví, že pouze spoluvytváří něco, co už tu dávno je. Ví, kde je střed světa: v Hranicích. A kdo se stará, aby ty Hranice (Dublin, Nusle, Klánovice, Kawasaki, Tasov, Papeete, Poruba... dosaďte si to své místo) středem světa skutečně byly, stará se o celý svět.
|