Souvislosti, 14, 2003, č. 4, s. 346-349

MORFEUS MĚ KOLEBATI POČAL

Bylo-li vždy zajímavé sledovat počátky a zrod nové epochy, uměleckého stylu či světového názoru, stejně tak zajímavé je i postihování jejich konců. Ihned se totiž objeví spousta háčků, problematizujících jakékoli jednoznačné zakončení, zdržujících očekávaný přerod v "to nové" a udržujících při životě "to staré". Mluví se tak o dlouhém středověku, věčně latentně přítomném romantismu a samozřejmě i o "dlouhém baroku". Naposledy zmiňovaný pojem má v literární historii obdobu v tzv. barokním fenoménu, jehož stopy se někteří badatelé snaží nacházet i v současnosti. Nemaje v úmyslu soudit takové pokusy, domnívám se, že jakékoli podobné spekulace potřebují pro svou oprávněnost konkrétní literární svědectví. Pro stopování "barokních fenoménů" je nezbytné začít v době, kdy se tzv. barokní epocha ve většině svých projevů proměňovala v dobu následnou, osvícenství. Na tomto rozhraní vystupují základní pilíře "baroknosti" - v konkrétním střetu s názorem zcela protikladným lze pochopit, co jsou ony principy tvořící "barokní fenomén". Takovým p výjimečným svědectvím o prolínání í, epoch jsou zápisky Jozefa Heřmana Agapity Gallaše (1756-1840), které pod názvem Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy vydalo nakladatelství Host. Ony "cihly" jsou záznamy l, Gallašových snů z let 1763-1834, tedy jak z doby Gallašova dětství, stráveného v záři dohasínajíciho baroka, tak z jeho dospělosti, prováté skepsí osvícenství a racionalismu. Samotný Gallaš není v české literární historii postavou neznámou. Byl jedním z prvních moravských obrozenských básníků v duchu lyrické anakreontské i duchovní poezie. Ač profesí vojenský lékař, věnoval se během svého života malování, překládání, psaní a šíření svých obrozensko-morálních myšlenek. Vedle jeho hlavního díla, mohutného básnického almanachu Múza moravská (1813, nově 2000), zmiňme i půvabné Romantické povídky (nově 1941). Gallašova literární pozůstalost však sestává z mnohem většího počtu děl.
Jádrem souboru Gallašových snů je jím koncipovaný spisek Moji pamětihodnější snové, mající svůj počátek nejspíše v roce 1829. Gallaš ke svým snům přistupoval jako typický osvícenec -jsou mu pouze odrazem minulých prožitků. Díky tomu se nebrání dokreslovat jádro snu, s velkou pravděpodobností věrohodné, ku obrazu svých myšlenek, názorů a poučného poslání. Jak Gallaš poznamenává na závěr 19. snu: "Pravý psycholog pozná velmi lechko, že v opisu tohoto snu některé obrazy se přimísily, kteréž má obrazoťvorna fantazie, hráze sobě, natvořila, když jsem se v takových chvílach, v kterýchž se spánek ode mne vzdálil, probouzel, z mého předešlého Života k paměti přivedla." (s. 91) Výsledná podoba Gallašových snů je tak srostlicí jak prvků autorova podvědomí, tak jeho promyšlených a cílených záměrů. Ústředním tématem všech Gallašových snuje problém křesťanství v době osvícenské skepse a jím vnímaného všeobecného duchovního úpadku. Neradostné jevy doby Gallašova stáří, pro něj tradičně sklenuté pod hlavičkou svobodných zednářů, stojí v jeho snech v protikladu k jeho dětské náboženské zkušenosti. Ta se klíčovým způsobem váže ke Gallašovu zázračnému uzdravení, zaznamenanému v 2. snu. Jako typicky barokní se mi jeví právě podoba snové vize, kdy maličký Jozef spatří Krista, který - ukřižován na ořešáku v jejich zahradě - mu oznamuje jeho uzdravení. Propojuje totiž vizuální uměleckou zkušenost barokní rytinky z konkrétní modlitební knížky - slavné Velké štěpné zahrady od Martina z Kochemu -, intimní a známý svět domácí zahrady a v podstatě exkluzivní mystický zážitek zjevení Krista. Gallašovo duchovní poselství, vtisknuté cíleně do podoby jeho snů, je podvědomě neseno právě takovou obrazností a vnímavostí. Gallašův popis krajiny a kraje, zduchovnělých božími mukami, sochami, kapličkami a kostelíky, se rozvíjí v duchu barokních představ terrae sanctae či Bohemiae (Moraviae) piae. Samotná zbožnost Gallašova, ač vyrůstá z pozdně barokních kořenů, jeví rysy zbožnosti osvícenské. Důraz na morálku člověka a jeho osobní, intimní vztah s Bohem, jak je známe z protestantského prostředí v hnutích pietistických, ale u něj nepozbývá barokní zdobnosti a obraznosti. Skvělou ukázkou toho je 5. sen popisující Gallašovu vizi jakési katolické utopické komunity, přímo inspirované moravskými bratry, známými Herrnhuty - Ochranovskými. Oproti světu, kde "mudrlantska spupělostna větším díle všechno již zantichristila" (s. 52), se zde zachovalo moravské křesťanství Cyrila a Strachoty v čisté podobě.
Agapita Gallaš je člověk rozkročený mezi dvěma světy, z nichž oba dva poznal a k tomu prvnímu se ke stáru opět vrátil. Jejich zásadní svár dobře ilustruje Gallašův zážitek ze 3. snu. Mladý slepý básník (sen vychází z Gallašova skutečného života) má principiální dilema: svěřit svou chorobu lékaři - symbolu moderní doby -, či rukám Kristovým na poutním místě. "Já ale, jsaucejiž nemálo osvícenařskym smeyšlením natchlý, pokládal sem v srdci svém celau tau pauť a pobožnost za pau.hu, pověru a, skládaje svau nadej v lékařskou skušenost svého přítele Jana Adama Šmída, tehdajšiho professora a znamenitého okulistu, taužil jsem jenom k němu do Vidně." (s. 46) Právě autentickou reflexí tohoto mezního období, jak nám ho Agapita Gallaš zanechal, můžeme lépe zachytit nitky trhající se či naopak přetrvávající do budoucna. Vedle toho je čtení Gallašových snů nesmírně silným básnickým zážitkem. Surreálnost jeho snových obrazů, naznačená již názvem celého souboru, v překvapivě mnoha ohledech připomíná snové texty Jakuba Demla. A to nejen obrazností, vybízející k promyšlení jejich možného společného inspiračního zdroje, ale i vnitřním apelem. Forma snu tu ještě není zprofanovaná experimenty 20. století, nýbrž je naopak schopná nést ty nejhlubší myšlenky v duchu středověkých vidění či např. Komenského Labyrintu. Demlovu poetiku o sto let dříve připomíná nejen celkový ráz snů, ale i konkrétní básnické postupy popisu krajiny, lidí či situací: "I kráčím tedy smutný dal přes město svau cestu. Čím ale dále pokračuji, tím zpustlejší zdálo se mi býti to město a konečně bylo cele obořené a plné labyrintickych ulic. Lide, kteréž jsem zde natrefil, byli podivného stroje a rozmanitých jazyku; kteréž, když jsem se po některém mojem příteli tázal, štíře se mi do tváře, po uhersku ,nem tudum' odpovídali." (s. 69)
Na závěr je nutné se zmínit o ediční podobě knihy, která je v jistém smyslu neobvyklá. Jiří J. K. Nebeský, který text připravil k vydání, byl totiž postaven před dosud ne uspokojivě vyřešený problém editace staršího rukopisu. Jeho jazyková podoba byla v Gallašově případě více než nestandardní. Nebeský se proto rozhodl pro neobvyklý postup - celek 22 snových textů jen základním způsobem editoval (transliteroval z kurentu do latinky, transkriboval základní jevy obvyklé v dobové psané češtině, zavedl současnou interpunkci a dle současné normy sjednotil některé tvaroslovné jevy), nepřikročil však k redakční úpravě rukopisu, tak jak by si to vyžadoval nejen v dnešní době, ale i v Gallašově. Místo toho adaptoval několik nejvýraznějších snů do podoby co možná nejsrozumitelnější dnešnímu čtenáři, tj. přepsal do současné češtiny, a to za cenu syntaktických i lexikálních změn. Otázka, zda-li se neztratí půvab původního textu, je ovšem namístě: "Návrate se doň, vešel jsem k obslužníci lazebné do jizby a sedl u kamen na lávku, rozmlouvaje s ní o všelikých domacnych věcech a jací se asi lide zde vynachazeji?" (s. 77) Tedy: "Když jsem se vrátil, zašel jsem k lázeňské služebné, sedl si na lavičku u kamen a povídal jsem si s ní o všelijakých místních věcech a o tom, jací lidé sem jezdívají." (s. 36) Nebeského názor, že "pokud nemá starší literatura zmizet z většiny soukromých knihoven úplně, bude potřeba ji adaptovat," (s. 18) bych zcela principiálně odmítal. Proti adaptaci je třeba postavit promyšlený způsob editování a poučeného čtenáře. Adaptacemi ho však nikdo nevychová.

Martin Bedřich

Jozef H. A. Gallaš, Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy (sny z let 1763-1834). Brno, Host 2002. K vydání připravil Jiří J. K. Nebeský.